Článek
Nad okupovaným územím naší vlasti se výsadkový letoun ocitl přesně v jednu hodinu v noci. Pětadvaceti mladých mužů na jeho palubě se zmocnilo neskrývané vzrušení.
„Tak jsme tady! Zase doma!“ radostně zvolal jeden z nich, rotný Gudas, drsný a nekompromisní bek.
V hrudích mladých mužů se mísila radost se svíravou tísní, ale už nebyl čas pitvat se v pocitech.
„Tak chlapi, za dvě minuty jdeme do akce. Budeme plnit všechno, co jsme si řekli, hlavně nedělejte žádné blbosti, budeme se držet systému, který jsme natrénovali,“ kladl na srdce svým svěřencům jejich trenér, štábní kapitán Rulík. „Jo, chlapi, abych nezapomněl, poslední náboj si nechejte pro sebe!“
„Jo, necháme, poslední náboj pro sebe, trenére!“ pronesl za všechny rotmistr Pastrňák, nejlepší střelec ze všech těch mladých mužů, kteří se měli za pár sekund vyskočit z letadla, aby bojovali za svobodu okupované země.
„Tak, chlapi, jdeme na to!“ zavelel trenér, štábní kapitán Rulík, když dostal pokyn od svého asistenta, poručíka Kalous, že bylo dosaženo místa výsadku.
„Mějte se, trenére, kdybychom se už neviděli!“ dal si pěst s trenérem četař Vejmelka, který vyskočil z letadla jako první.
A za četařem Vejmelkou se vrhlo do noční tmy i čtyřiadvacet dalších mužů, již byli jako ti nejlepší vybráni, aby se v této zimní noci mohli snášet na svých padácích k zemi, která byla jejich rodnou půdou, která byla jejich vlastí, za jejíž svobodu se rozhodli sami a dobrovolně bojovat, protože byli mladými muži, k nimž s nadějí a vírou vzhlížel porobený a těžce zkoušený národ.
