Článek
Čtyři roky se Honza Pěnička zalykal hněvem, čtyři roky zatínal pěsti, byv umlčovanou většinou.
Čtyři roky viděl, jak Fialova vláda devastuje tuto zemi, jak každý den porušuje zákony, jak lže a dělá ze svých odpůrců první křesťany (včetně nevinných češtinářek), předhazujíc je lvům a hyenám v zoologických zahradách!
Čtyři roky se Honza Pěnička nedokázal smířit s touto hrůzovládou, a když nemohl podpálit sebe, jako kdysi Palach, aby vyburcoval národ zlomený Českou televizí a její válečnou propagandou, aby se tímto činem stal hořícím hlasem umlčované většiny, tak aspoň podpaloval autobusy!
Čtyři roky Jan Pěnička vždy navečer odříkával tutéž modlitbu a ústa se mu přitom křivila nenávistí: „Dozimetr, kampelička, bitcoiny, dozimetr, kampelička, bitcoiny, dozimetr, kampelička, bitcoiny, komunista na Hradě!“
A teď, když se konečně dočkal, když fialoví škůdci i díky Janovi Pěničkovi, který volil Stačilo!, drtivě prohráli volby, jeho hněv nepominul, nýbrž ještě zesílil, úplně mu zkalil radost z opětovně nabyté svobody!
„A co Fialova vláda! Škodí a škodit bude! Ještě nebyl nikdo jmenovaný premiérem, ještě se nesešla nová sněmovna, ale ona už do této ještě neustanovené neposlala návrh státního rozpočtu, aby škodila, aby kopala kolem sebe ve smrtelné křeči! Taková schválnost, to svět neviděl!“ hněval se Jan Pěnička, jehož srdce, ten bezedný pohár trpělivosti, konečně přeteklo. „Já to tak nenechám! Já to Fialově vládě ještě ukážu!“
A jak Honza Pěnička řekl, tak i udělal.
Nasypal si do dlaně hrst tablet Algeny, jejíž zásoby si prozíravě udělal v sedmdesátých letech minulého století, pak je spolkl a zapil Okenou.
A opravdu, brzy na to se mu v duši rozlil blažený pocit, zase bylo líp…
