Článek
Každé ráno ke mně přistoupí moje panenská manželka Maria (nikdy jsme spolu nic intimního neměli, dokonce jsem ji nikdy ani nepolíbil, natož abych se něžně dotkl jejich prsů či ji k sobě přivinul a vyjádřil takto svou lásku, neboť bych tím nenávratně poškodil její neposkvrněnost), a v očích má slzy: „Zase se dusíš! Lapáš po dechu a oči máš vypoulené jako ryba na suchu!“
Má pravdu, skutečně se vždy ráno dusím, lapám po dechu, mám vypoulené oči.
„Dusím se nicotou vesmíru! Nemůžu se v té všudypřítomné nicotě nadechnout!“ zasípu, jako bych měl platit SIPO.
Mé panenské manželce vyhrkne z očí ještě víc slzí.
„Ale já, Josefe, nevidím žádnou nicotu! Ať se dívám, jak se dívám, vidím jen vesmír stvořený Bohem, žádnou nicotu nevidím,“ pláče moje panenská žena.
„Tu nicotu, kterou je naplněn tento vesmír, vidím jen já. Nikdo jiný ji nevidí. Ale věř mi, že všechno kolem je jen nicotou a proto se dusím!“ snažím se utěšit Marii, svou panenskou manželku, že na tom není nic špatného, když nevidí nicotu, kterou se dusím.
„Věřím ti, Josefe! Věřím, že tu nicotu vidíš,“ řekne Marie a začne ošetřovat tu ošklivou ránu, co ji mám na hlavě už půl roku, když na mě na jedné stavbě spadl uvolněný trám, a která se nechce vůbec hojit, pořád jen hnisá a hnisá. „Bolí tě to?“
„Jen trochu, skoro vůbec!“ odpovím, zatímco mi Marie vytírá z rány hnis.
„Zdá se, že už to tolik nehnisá,“ řekne mi Marie a zvedne se od mého lůžka, aby se věnovala dalším domácím povinnostem, které mají vdané ženy všude na světě.
Co taky se mnou, starým chlapem, který se už půl roku válí v posteli a dusí se nicotou, protože není nic mimo Boha a Bůh je nicota…
