Článek
Bylo to ve třetí třídě základní školy, kdy na mě Gustáv Husák zapůsobil oním dojmem, kterým vždy působí skutečně velcí a výjimeční lidé na duši dítěte. Neboť jsou to do děti, a nikdo jiný, kdo nejlépe a okamžitě rozpozná neobyčejného člověka, ostatně byli to především děti, které bez zábran a s radostí přistupovaly ke Kristu, když ten, s bandou svých nemytých a neholených učedníků putoval po Svaté ruské zemi, zatímco ostatní po Kristu házeli kameny a posílali ho do horoucích pekel.
Tenkrát, ve třetí třídě, jsme si my, žáci základní školy, už jiskřičky, ale pořád ještě ne pionýři, o jedné velké přestávce usmyslely, že se budeme zbytky křídy trefovat do mírně plešatého muže, respektive jeho černobílé fotografie, jež visela v každé třídě na čelní režné zdi tak, aby na ni bylo dobře vidět z jakéhokoliv místa.
Už nevím, čí to byl nápad, i když se celá věc později důkladně vyšetřovalo, přijela kvůli tomu dokonce kriminálka až z Prahy. Ale byl jsem to já, kdo se do této podobizny trefil křídou tak šikovně, že spadla na zem, a sklo, které ji spolehlivě chránilo před nepříznivými povětrnostními vlivy, se roztříštilo na tisíce střepů, jež jen zázrakem nikoho nezranily.
Náš dětský řev v mžiku ustal. Jen jeden spolužák, předseda třídy a pozdější předseda pionýrské skupinové rady na naší ZŠ Julia Fučíka, se hystericky rozesmál, jak už to bývá. Na zahlazení stop svého činu, kdyby to ovšem šlo nějak zahladit, jsem neměl už žádný čas, protože vzápětí se ozval zvonek, nekompromisně ukončující velkou přestávku.
„Ježišmarjá, co jste to udělali, děcka nešťastná, to je přece soudruh prezident, soudruh Husák!“ spráskla ruce soudružka učitelka, když vešla sekundu po zazvonění do třídy a spatřila tu pohromu, ze které se div psychicky nezhroutila.
A tak jsem se dozvěděl, že ten člověk, k němuž tolikrát během vyučovací hodiny zabloudil můj zrak, je náš soudruh prezident, soudruh Gustáv Husák…
Omlouvám se vám za tuto svoji, ryze osobní vzpomínkou, kterou jsem, ovšem v dobré víře, zatěžkal váš mozek. Ale přišlo mi, že nemůže k mému článku o Gustávu Husákovi existovat na celém světě vhodnější začátek než právě tato moje vzpomínka na první bližší seznámení s Gustávem Husákem, kdy jsem ho sundal křídou ze zdi.
Ještě jednou se vám moc a moc omlouvám a konečně přecházím k vlastnímu obsahu svého článku. V roce 1968 vrcholil v naší republice proces, který iniciovala KGB a který se začal svévolným a demokratickým vnitrostranickým principům odporujícím dosazením Alexandra Dubčeka do čela KSČ a tím i celé naší, tehdy ještě československé, země.
To, co nazýváme pražským jarem, nebylo nic jiného než jen pečlivě a důkladně naplánovaná hybridní operace sovětské KGB, jejímž cílem bylo dostat na československé území sovětská vojska, protože území Československa mělo posloužit jako předmostí v chystaném útoku na Západ, tedy konkrétně na západní Německo, v rámci jeho definitivní denacifikace.
Dubček měl v Československu vyvolat politickou krizi, což se mu podařilo, která měla posloužit jako záminka k sovětskému vojenskému zásahu proti fašistické kontrarevoluci. Po této vojenské intervenci (maskované jako internacionální bratrská pomoc) se mělo pokračovat v intenzivních přípravách na speciální vojenskou operaci, to jest útoku proti Západu, v jehož rámci československé prvosledové jednotky měly plnit roli tzv. lidských vln, což byla i tehdy, stejně jako dnes, oblíbená vojenská taktika sovětských generálů.
Všechno šlo dle plánu až do chvíle, kdy se Gustáv Husák při jednání v Moskvě docela přirozeně a nenásilně dostal do pozice vůdce československého lidu, zcela odsunuv na vedlejší kolej nevýrazného Dubčeka i ustrašeného Svobodu a jasně dal Brežňěvovi najevo, že se Československo nikdy nestane nárazníkovým pásmem pro Sovětský svaz.
Brežněv tehdy pochopil, že se ho Husák nebojí (jako se bál Gottwald Stalina), ani že to není servilní egoistický poskok (jako Klaus, nebo Zeman). Ale už bylo pozdě, sovětská vojska se už bezradně motala v Československu, a kdyby je měl Brežněv stáhnout, byl by to pro něho politický debakl jako hrom.
A tak Gustáv Husák uchránil Československo nejen před tragickým údělem sovětského předpolí ve válce proti Západu, v níž byl Brežněv ochoten bojovat do posledního Čechoslováka, ale taky uchránil celý svět před zničující válkou, když ze sovětských okupantů udělal de facto své zajatce.
Sovětská vojska totiž zásluhou Gustáva Husáka Československo neokupovala, ale byla v Československu držena v zajetí, obklíčená a držená v šachu ČSLA a Lidovými milicemi. I proto Gustáv Husák nechal na hranicích stát železnou oponu, nebo ji ještě zdokonalil, aby přes ni sovětská armáda nemohla zaútočit na Německo.
Brežněv pochopil, že jeho plán na speciální vojenskou operaci vůči prohnilému Západu selhal. A aby zabránil totální blamáži, nechal u nás sovětské jednotky v zajetí, aby to navenek vypadalo, že jde stále o okupaci, která však okupací nebyla. Kdykoliv by se sovětská vojska o něco pokusila, byla by v mžiku rozstřílena československými děly, jež na ně bez přestání mířila a držela je v šachu.
Samozřejmě, že se tím ruský deep state nechtěl smířit. Když bylo jasné, že se Brežněv svého strachu z Husáka nezbaví, byl odstraněn a na jeho místo nastoupil Andropov, šéf KGB a to s jediným cílem, zbavit se Gustáva Husáka. Za tímto účelem byl samotným Andropovem založen Prognostický ústav, který pod maskou prognostiky připravoval svržení Gustáva Husáka.
Andropov ovšem nečekaně vypadává krátce před obědem z okna a na jeho místo nastupuje Černěnko, stejná loutka jako u nás například prezident Zeman, aby poté, co rovněž vypadne z okna, ovšem už hned po snídani, rozjel Gorbačov tzv. přestavbu (tedy určitou obdobu Leninova NEPu), jejímž nástrojem byl u nás právě Prognostický ústav, a která měla jediný cíl, odstranit Husáka, aby Československo mohlo být konečně ovládnuto sovětskou KGB.
A to se bohužel i podařilo.
Gustáv Husák, politik světového formátu, který zabránil třetí světové válce a před nímž se musel sklonit i sovětský vůdce (takže díky Husákovi např. Havel nebyl deportován na Sibiři, ale jen seděl ve vězení, kde měl k dispozici psací stroj a mohl pít třikrát týdně instantní kakao), byl odstraněn z vedení strany i státu, zatímco Prognostický ústav v tichosti pracoval na „socialismu s lidskou tváří“, který měl dostat tržní nátěr tím, že státní majetek bude zprivatizován rodinami „progresivních“ komunistických funkcionářů (srovnej s dnešním oligarchickým Ruskem).
A není to náhoda, že se s odstraněním Gustáva Husáka začíná největší úpadek v našich dějinách, úpadek, na němž se velkou měrou postarali KGB dosazení Zeman a Klaus, přičemž ten druhý má i tu drzost považovat se největšího českého politika!
Ne, Václave Klausi, pro mě jste i nadále jen ruským poskokem, který vedle Gustáva Husáka vypadá ani ne jako trpaslík, ale jako naprostý pidižvík.
Ne vy, Václave Klausi, ale Gustáv Husák je největším československým, a proto i českým politikem, skutečně světovým státníkem!
