Článek
Když Metoděj Jílek podstupoval nelidskou otročinu, proti které byla stavba Bělomořského kanálu doslova procházkou růžovou zahradu, v olympijském závodě na deset kilometrů, nebyl se svým utrpením sám, protože jsem jej sdílel s ním stejně tak, jako kdysi Šimon Kyrenský, byť z donucení, pomáhal nést kříž samotnému Kristovi.
Když Metoděj Jílek vybojoval cenné olympijské stříbro na pětikilometrové trati, byl jsem jeho nadlidským výkonem doslova fascinován.
„Deset kilometrů pojedu už s ním!“ prohlásil jsem.
„Jeď! Jsme s tebou!“ podpořila mě v tom rodina.
Odmontoval jsem proto umakartovou desku z naší kuchyňské linky, abych na jejím hladkém povrchu mohl v ponožkách imitovat bruslení. To jsem odkoukal od Martiny Sáblíkové, která tak musela trénovat na sucho, protože jí nikdo u nás nebyl schopen postavit rychlobruslařskou halu.
Lehce jsem takto potrénoval, a když stanul Metoděj Jílek na startu závodu desetikilometrového závodu, stál jsem doma v obýváku na startu i já s minerálkou připravenou na zapíjení a v tlustých ponožkách namísto bruslí, na kterých ostatně ani neustojím, natož ještě abych na nich přešlapoval.
„Tati, už jede!“ vykřikly děti, když Metoděj odstartoval.
Začal jsem taky bruslit na své umakartové desce. Na olympiádě neexistuje delší trať, proto jsem si počínal rozvážně, stejně jako Metoděj. Věděl jsem, že nesmím přepálit začátek, že to nesmím přepísknout, že musím jet pořád stejně, ale nesmím jet pomalu a hlavně pořád stejně.
„Kájo, zrychluješ!“ varovala mne manželka, když jsem se asi po půl minutě přestal držet stanoveného plánu a zrychlil, stržen olympijskou atmosféru v televizi, a začal bezděčně zrychlovat.
„Díky!“ chtěl jsem jí poděkovat, ale už jsem nebyl ze sebe schopný vypravit slovo.
Hořelo mi celé tělo a já se ptal sám sebe, jestli mám jet vůbec dál. Ale nechtěl jsem v tom nechat Metoděje samotného, tak jsem jel.
Jel jsem do absolutní tmy, která mne pohltila ze všech stran. Už jsem nevnímal nic jiného než jen svůj dech a vnitřní touhu, která mi nedovolila zpomalit.
A to jsem měl odjeto, stejně jako Metoděj, teprve dvě minuty!
Dvě minuty z dvanácti!
Hluboký předklon, svaly tuhnou, plíce nestíhají, kyselina mléčná stříká ze všech pórů, z každého atomu!
Bylo mi na zvracení a jel jsem už jen na výpary.
Kdy a jak jsem projel v čase 12:33,43 cílem, netuším.
Manželka s dětmi mne museli po projetí cílem strhnout z umakartové desky, jinak bych bruslil ještě několik sekund, než bych se sám vyvrátil, bylo to na poslední chvíli.
Když jsem se probral, ležel jsem ve stabilizované poloze na gauči a Metodějovi se na krku houpalo olympijské zlato. To zlato, které jsem s ním sdílel i já jako odměnu za podstoupenou nelidskou otročinu.
Dnes jsem se, po dvou dnech, poprvé postavil na nohy a zkusil udělat několik kroků. Ještě to nešlo, i když mě děti i žena podpíraly.
„Všechno mě bolí, neudělám ani krok!“ kňourám, vzteky bez sebe, jak málo vydržím!
Zdroj: seznam. cz Metoděj Jílek: Jak bolela jeho cesta ke zlatu?
