Článek
Byl jsem se podívat na to, jak přistává v Praze letadlo, které přivezlo zpátky turistu pana Darmovrzala, jemuž osudově učarovala Venezuela, avšak venezuelské úřady pro to neměly, bůhví proč, žádné pochopení.
Ale nebyl jsem na letištní, i přes pokročilý čas, sám. Nacházely se tam se mnou ještě další tři osoby, které evidentně, neb taky stále vzhlížely k nebi, čekaly na přílet letadla z Venezuely.
Tyto osoby mi byly povědomé, byl jsem si jistý, že jsem je už určitě někde zahlédl.
Přistoupil jsem proto k nim a oslovil tu, která stála nejblíže mě.
„Promiňte, nejste náhodu premiér Babiš?“ zeptal jsem se jí.
„Ano, jsem premiér Babiš, bude líp, sám na to dohlédnu,“ přiznala se tato osoba, že je premiér Babiš.
„Je-li tato osoba premiér Babiš, potom vy budete jistě ministr obrany, bývalý generál Zůna, odborník nominovaný do vlády SPD, velký zastánce muniční iniciativy,“ obrátil jsem se na druhou osobu.
„Ano, jsem bývalý generál Zůna, ministr obrany, velký zastánce muniční iniciativy, protože Rusko je agresor,“ přikývla druhá osoba.
„A já jsem Macinka! Ministr životního prostředí, na ministerstvu zahraničí pracuji jen pro Filipa Turka na příkazní smlouvu!“ zvolala třetí osoba ještě dřív, než jsem se na ni stačil obrátit.
„Už přistává, támhle, vidíte?“ zvolal jsem zase já a ukázal na letadlo, které už opravdu přistávalo a k němuž jsem se všichni čtyři rozběhli tak rychle, jako bychom závodili o to, kdo bude u něho první, aby mohl otevřít jeho dveře a tím si zachránit život…
