Článek
Zase se po roce nezadržitelně přiblížily Velikonoce, svátek všech svátků, přitom svátek ne vůbec pohanský, kdepak, a páter Halík se zase neklidně převaloval na svém loži, představuje si utrpení Ježíše Krista, na které byl, po hříchu, největším specialistou nejen v České republice, ale nejspíše i v zemích V4.
Čertví, čím to bylo, ale letos byly tyto představy opravdu velmi, dá se říct, že až extrémně živé. Tak živé, že se nakonec páteru Halíkovi zjevil i sám ukřižovaný Kristus, jak se to ovšem stává lidem, jejichž víra je čistá a opravdová, a navíc jsou ještě kněžémi, poměrně často.
Ale páter Halík Krista zprvu nepoznal. Ne, že by Kristus, nevypadal tak, jak vypadá na svatých obrázcích, ale rány, které Kristus měl, se zdály páterovi Halíkovi nějak malé a celkově velmi poddimenzované.
Byly to opravdu takové malé, vlastně docela nenápadné tečky, ze kterých necrčela žádná krev, a které ani nijak teatrálně nehnisaly, takže nevěřící člověk, takový, kterému se nedostalo Boží milosti víry, by ty rány nejspíše přehlédl. Páter Halík je sice nepřehlédl, správně odhadl, kde se nacházejí, ale zdráhal se uvěřit, že to jsou ty slavné rány, o kterých se tolik nabásnil, na jejichž oslavu vyprodukoval tolik slov.
Kristus si samozřejmě rozpaků pátera Halíka všiml.
Mile se usmál a řekl: „Nevěříš, že to jsou moje rány? Ty hřebíky, kterými mne přibili tvoji souvěrci na kříž, to byly jen stodvacítky. Sáhni si na ně, ať se přesvědčíš, že to jsou opravdu moje rány, neboj se, nebolí mě to!“
Páter Halík si na rány sáhl. Byly opravdu tak malé, jak se zdály a tak mu nezbývalo, než uvěřit, že ty rány jsou skutečně rány Kristovy, ale dalo mu to skutečně hodně práce.
I toho si Kristus samozřejmě všiml.
„Trápí tě, že jsou ty rány tak malé, že nejsou skoro ani vidět?“ zeptal se Kristus.
„Ano, kdyby byly větší, bylo by to lepší,“ přikývl Halík.
„Příště požádám, aby na mé ukřižování použili co největší hřebíky, abych ti udělal radost,“ zavtipkoval Kristus, ale pak opět zvážněl, „moje rány jsou takové, jaké jsou a sotva mohou být větší.
Nebo si opravdu myslíš, že jsem já, Boží syn, mohl na kříži trpět?
Pravím ti, že ti dva zloději, co je ukřižovali se mnou, trpěli na kříži mnohem víc než já!
Nebo si to nechceš přiznat?
Vždy na Velikonoce mluvíš jen o mém utrpení, ale utrpení těch dvou zlodějů se ani slůvkem nezmíníš!
Pravím ti, Boží Syn nemůže nikdy trpět!
A já, i kdybych trpěl, co je na mém utrpení tak zvláštního?
Trochu mě zbičovali, pak přibili na kříž, a to je všechno.
Tomu ty říkáš utrpení, Halíku?
Ano, snad to bylo utrpení, ale tak nicotné a směšné ve srovnání s utrpením mnoha jiných lidí.
Vždyť i žena při porodu trpí, trpí stejně, jako jsem trpěl já!
A přece nemohou být ženy katolickými knězi, a ty ženy, které nerodily a netrpěly jako já, prohlašujete vy, katolíci, za svaté!
Tolik je utrpení na světě, že moje utrpení je proti tomu nadpozemskou rozkoší!
A já se rozkoší skutečně svíjel, jelikož pro Boha je lidské utrpení tou největší rozkoší, protože proč by Bůh lidi jinak tolik mučil?
Vždyť království mého Otce už mohlo, a tak mělo, dávno přijít a místo toho stále nepřichází!
Proč asi?!
Protože si Otec v utrpení lidí libuje!
A ty se dojímáš rok co rok nad něčím tak nicotným, jako je moje domnělé utrpení!
Jsi moudrý, vzdělaný, musíš vědět, že existují čtyři vznešené pravdy:
Život je utrpení!
Utrpení vyrůstá z touhy po životě!
Utrpení je možné odstranit odstraněním touhy po životě!
Já jsem ta cesta vedoucí k nirváně!
Proto jsem se nechal ukřižovat, abych ukázal lidem cestu!
A ty, Halíku, meleš něco o vzkříšení!“
To pravil Kristus a zase zmizel.
A profesor Halík je dodnes přesvědčený, že zjevení Krista nebyla skutečnost, ale jen sen. Ač katolický kněz, za živého Boha by nikdy nepřiznal, že mu před Velikonocemi zjevil Kristus a řekl mu čtyři vznešené pravdy…
