Článek
Náš gulag je poměrně velký. Aby ne, vždyť je domovem, jářku, pro téměř pět tisíc lidí, kteří zde, stejně jako hříšné duše v katolickém očistci, odčiňují své viny a stávají se z lepšolidí tentokrát už skutečně lepšími lidmi, přesně takovými, jaká naše společnost potřebuje, aby byly napraveny všechny škody, které napáchala předchozí vláda.
Náš gulag je poměrně velký a proto mne nijak nezarazilo, že jsem nikde neviděl Lavrova. Teprve až kolem druhé hodiny odpolední mi to začínalo být divné, že jsem Lavrova pořád ještě neviděl, vždyť jeho postava a velká hlava jsou ve své podstatě nepřehlédnutelné.
„Co s ním jen může být, že se ještě nikde neukázal? Nezmlátili ho kvůli něčemu, kvůli nějakému zatajenému kousku chleba, a on nemůže vstát z palandy?“ dumal jsem a protože se Lavrov stále neukazoval, přitom teplota už klesla pod minus deset, dostal jsem o něho strach. „Aby se mu opravdu ještě tak něco stalo!“
Nakonec už byl můj strach tak velký, že jsem se rozhodl Lavrova hledat.
Přijdu do baráku a ptám se: „Neviděli jste Lavrova?“
„Teď tu byl,“ odpoví mi kdosi.
Jdu tedy do dalšího baráku a ptám se: „Neviděli jste Lavrova?“
„Teď tady byl!“ odpoví kdosi.
Jdu tedy do další baráku a tam se to celé opakuje. Nakonec obejdu všechny baráky, zeptám se na Lavrova a všude mi odpoví, že tam před chvilkou byl, ale Lavrov ve skutečnosti nikde!
Nakonec jdu za Lavrentijem Pavlovičem, velitelem našeho gulagu, náramně vzdělaným člověkem a milovníkem písní Jaromíra Nohavici.
„Tak a tak, Lavrentiji Pavloviči,“ říkám a rozhazuji rukama, „hledám Lavrova, prošel jsem celý gulag a Lavrov nikde. Tak je to! Nevíte o něm něco?“
Lavrentij Pavlovič se podrbe na hlavě a řekne: „Dnes ráno přišel rozkaz, že se má Lavrov přemístit do sousedního gulagu. Přijela si pro něj eskorta a odvezla si ho.“
„Do sousedního gulagu? Ale ten je přece mnohem horší než ten náš! Jeho velitel ho přece řídí jako svoji firmu!“ zhrozím se a dodám. „Teda, ne že by u nás taky někdo sem tam nevypadl z okna, nebo nezemřel totálním vyčerpáním, ale náš gulag je proti sousednímu hotový ráj. A proč ho tam vlastně poslali, Lavrentiji Pavloviči? Lavrov se přece choval vzorně, uznal, že se provinil, snažil se napravit.“
„Ano, Lavrov se u nás choval vzorně. Ale do sousedního gulagu ho poslali, aby dělal poradce Turkovi,“ vysvětlil mi Lavrentij Pavlovič a zeptal se, „dáte si vodku, abychom zapili Lavrovovu památku?“
„Samozřejmě,“ přikývl jsem, protože ze sousedního gulagu se zatím nikdo živý nevrátil.
Pili jsme s Lavrentijem Pavlovičem vodku, poslouchali jeho oblíbeného Nohavicu, zatímco se venku už docela setmělo a když jsem od Lavrentije Pavloviče odcházel, podpírán jeho sluhou, bylo už mínus dvacet, letos přišla zima nějak brzy…
