Článek
Moskva je nádherné město.
A nejen proto, že je i zásluhou Bělomořského kanálu přístavem pěti nádherných ruských moří.
Řekněte sami, kde jinde seženete levnější máslo než na moskevských tržištích?
Věřte mi, že není na světě nádhernějšího a poutavějšího města, ne nadarmo Klement Gottwald v březnu 1953 vyznal svou lásku k Moskvě těmito horoucími slovy: „Vidět Moskvu a vypadnout z okna!“
Ale nejkrásnější jsou na Moskvě její hřbitovy. Je jejich tam spousta. Jsou to většinou pěkná zákoutí, z každého hrobu dýchne na člověka velikost ruského národa. Zde, na moskevských hřbitovech pochopíme to, co tuto velikost ruského národa vytváří. Je to takřka až nadpozemský klid a mír, s nimiž se zde setkáváme doslova na každém kroku, který na nás hledí z každé tváře, jež je zobrazena na okouzlujících a půvabných náhrobcích.
Na moskevských hřbitovech se může každý přesvědčit, že mír je největší ruskou hodnotou. Hodnotou doslova svatou a proto jsou Rusové pro tento milovaný a nábožně uctívaný mír ochotni přinést i ty největší oběti, jsou pro něj ochotni třeba i zničit a rozvrátit celý svět, aby tento mír vybojovali a uhájili, aby v něm mohli žít nejen oni, dědicové slavné Zlaté hordy, ale i všechno přeživší lidstvo.
A nejslavnější a ovšem i nejkrásnější ze všech moskevských hřbitovů, když nepočítáme ten u kremelské zdi, u níž se pohřbívá v pět ráno, je Novoděvičí hřbitov. I já jej miluji ze všech moskevských hřbitovů nejvíc. Když nastane léto, pověstné moskevské léto nasycené ptačím zpěvem, toulám se po Novoděvičím hřbitově celé dny.
Když se setmí, lehnu si někde mezi hroby, schoulím se, a ráno, ještě za úsvitu, kdy na nespoutaném a věčně svobodném východě vychází Slunce, vyskočím a pokračuji ve svých toulkách, při nichž čtu jména z náhrobků s neskrývanou posvátnou bázní, neboť to všechno jsou jména ruských lidí.
A zrovna předevčírem jsem u jednoho z nejpůsobivějších hrobů, u hrobu Vasilije Blochina, člověka, který odvedl jako příslušník NKVD spoustu poctivé práce, potkal svého starého známého doc. Skálu, který držel v ruce kytici rudých růží tak vášnivě, že si ani nevšiml, že se škrábl o trn, a na hrob Vasilije Blochina kape jeho rudá krev.
„Čest práci, soudruhu,“ pozdravil jsem jej a soudružsky mu stiskl ruku, přičemž jsem si ji umazal jeho krví.
Čest práci, soudruhu,“ pozdravil mne docent Skála a ukázal na hrob Vasilije Blochina, „přišel jsem se, jako pokaždé, poklonit památce nevinného člověka.“
„Máš pravdu, soudruhu,“ přikývl jsem, a když doc. Skála položil kytici na hrob, dodal, „je vědecky dokázáno, že polští zajatci byli zastřeleni německou pistolí Walther. Ta byla mnohem spolehlivější než revolver Nagant, kteří používali příslušníci NKVD. Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“
Po těchto slovech jsem smekl svou čepici a poklonil se věčné památce Vasilije Blochina, nevinného člověka, který se nikdy ničeho špatného nedopustil. Docent Skála, evidentně dojatý, nebyl schopen slova a tak jsme se rozloučili sice mlčky, ale o to víc soudružsky.
Já jsem se chystal pokračovat ve svých potulkách, kdežto soudruh Skála zamířil k východu ze hřbitova, protože si chtěl ještě koupit levné máslo. Neviděl už proto, jak se odněkud vynořilo jakési toulavé psisko, a slízalo jeho krev, kterou zkropil posvátnou půdu, v níž je pohřben Vasilij Blochin, kat, který v životě nebyl v Katyni.
Už se mi za docentem Skálou nechtělo běžet, abych ho o tom informoval. Ale až se zase u hrobu Vasilije Blochina setkáme, povím mu, jak si minule na jeho krvi náramně pošmáklo hladové toulavé psisko.
Jistě ho to potěší, jistě bude mít náramnou radost, vždyť i srdce toho psiska je skrznaskrz ruské…
zdroj: ceskatelevize.cz „Stalinův kat Blochin zabil tisíce lidí. Oběti střílel do krku“
