Článek
Pražské zahradní město na mě nepůsobí dobře. Je to suverénně nešpinavější pražská čtvrť navíc naprosto urbanisticky a architektonicky nezvládnutá. To i dávno zbourané pražské židovské ghetto muselo vypadat mnohem humánněji než Zahradní město, které se, dle mého názoru, mělo už dávno asanovat.
Proto jsem neváhal ani chvilku, když jsem uviděl prázdný nákladní vagón, jež kolem mě projížděl právě v Zahradním městě po kolejích, které vypadaly v pořádku. Skočil jsem na něj a uvelebil se na schůdcích, které sice byly zhotoveny ze surového železa, ale hlavní bylo, že mne ten vagón vezl pryč z Zahradní města.
Znám velmi dobře pražskou železniční síť a tak jsem věděl, že mne vagón může dovézt až na Smíchov a to docela zadarmo.
„Kam jedeš, tuláku!“ zakřičel na mne nějaký člověk s dětským kočárkem, kolem kterého vagón projížděl.
„Na Smíchov, soudruhu, na Smíchov!“ odpověděl jsem mu hezky po staru, když jsme nedávno měli plnou Letnou soudružek a soudruhů.
„Šťastnou cestu!“ stačil ještě za mnou křiknout, než mi zmizel z dohledu.
Můj odhad byl správný. Vagón mě dovezl až na Smíchov. A Smíchov, to je něco jako Amerika a vagón, který mě sem dovezl, byl něco jako Mayflower.
„Děkuji ti, Bože!“ poděkoval jsem Bohu za svezení a seskočiv z vagónu, pustil jsem se na široké smíchovské bulváry, které kypěly živým lidským ruchem, s jakým se na jiných pražských ulicích nepotkáme.
Vnořil jsem se do lidského davu, pestrého, co se pohlaví i národností týče a věděl jsem, že teď už mám před sebou jen světlou budoucnost a to jsem ještě ani nedošel ke Staropramenu…

