Článek
Pršelo, v šatně kavárny Slavia si už nebylo kam pověsit kabát a tak jsem se šel schovat pod deštníky na Národní třídu, jinak jsem neměl s tím, co se na Národní třídě dělo, nic společného.
Byl jsem rád, že na mě neprší a to mi stačilo, stejně jako Sterzikovi. Připomínku toho, co se na Národní třídě dělo 17. listopadu 1989, jsem zcela ignoroval. Proto mě místo prezidenta, rozvědčíka, vystudovaného v Moskvě za peníze ruských dělníků mnohem víc zaujalo dítě, které stálo přesně tam, kde se před třiceti šesti lety válel na zemi poručík StB (té hodné) Zifčák, kterého kolegové z KGB přikryli dekou, aby mu nebylo zima.
Toto děcko mě zaujalo nejen svým nápadně hranatým obličejíkem, ale především tím, že plakalo. Zdálo se, že dítě nikoho nezajímá, protože všichni pískali na politiky ANO a nějaké dítě jim bylo ukradené.
„Ty ses ztratilo viď?“ sklonil jsem se k děcku.
Ale to mi neodpovědělo, dál natahovalo moldánky.
„Jak se jmenuješ?“ snažil jsem z něj dostat.
„Turek for prezident!“ zavzlykalo dítě.
„Chceš být prezidentem?“ usmál jsem se.
Dítě, stále plačíc, přikývlo.
„To je Klausovic a Macinkovic děcko, voni si ho osvojili. Asi se jim zaběhlo,“ ozval se za mnou hlas nějaké báby v šátku.
„Asi by se jim mělo zavolat. Ať si pro něho přijdou,“ řekl jsem.
„To nepude, voni, Klaus a Macinka jeli spolu na svátek do Lipska,“ odpověděla ta bába.
Děcko se zase rozvzlykalo, zatímco pískot fanatického davu sílil, to už nebylo svobodné vyjádření názoru, to už byla nenávistná hysterie.
„Musíme něco udělat, podívejte, jak pláče,“ kývl jsem na děcko, které už zase řvalo na celé kolo.
„Na to je nejlepší cumel, když se namočí do medu,“ řekla ta bába a vytáhla z obří nákupní tašky cumel a sklenici tmavého lesního medu, do kterého cumel skutečně namočila a následně strčila děcku do jeho pusy. „A je zticha, parchant. Má se držet Klausovy sukně a neběhat venku, když je takový svinský počasí.“
Děcko skutečně ztichlo, cucajíc cumel namočený do medu, a já pokračoval dál, až se mi na Můstku, nebo jak se to jmenovalo, podařilo vklouznout do stanice metra, kde jsem nastoupil do nejbližší soupravy a poručil si: „Na konečnou!“
Ale kdo byla ta tajemná bába v šátku?
Byla to Dagmar Havlová v Odcházení II.?


