Článek
Prof. Václav Klaus byl opravdu, ale velmi opravdu smutný, marně na něho dělal Jakl ty nejpitvornější grimasy, jaké svedl a svedl opravdu pitvorné grimasy.
„Nechte toho, pane Ladislave, nemáte to cenu. Jsem tak smutný, že se nerozesměju, ani kdybyste mi ukázal svého trčálka,“ řekl nakonec prof. Václav Klaus a smutně si povzdechl. „Musím vám říct pravdu.
Vzpomínáte si, jak jsem podepsal česko-německou deklaraci?“
„Jak by ne! Dělal jsem vám tenkrát stůl!“ vzpomněl si hned Jakl, jak prof. Václav Klaus podepisoval česko-německou deklaraci.
„No, a v tajném dodatku té smlouvy bylo, že až se bude sudeťákům vracet majetek, tak k tomu přidám i to, co je mi nejdražší. A to jste vy, Ladislave!
Ten mi za to slíbil čestný doktorát na univerzitě v Pasově, protože Bavorsko je baštou sudeťáků.
Nezlobíte se na mne za to, že budete kvůli mně otrokem Sudeťáků a Bruselu?“
Prof. Václav Klaus se podíval provinile na Jakla.
Ale Jakl se nezlobil.
„Pro vás bych i pro pírko přes kremelskou skočil!“ vyznal se Jakl se své lásky k prof. Klausovi.
A prof. Václav Klaus se toho dne poprvé konečně usmál, aniž by se musel podívat do zrcadla…
