Článek
Máte v kešeni milión a je vám to stejně skoro na nic, protože co si dnes koupíte za milión!?
Bylo to pro mě lehké rozhodování, když jsem se přemýšlel, za co utratím ten meloun, který se mi podařilo naškudlit tím, že jsem si několik roků poctivě odpíral návštěvy kina, Národního divadla, jakož i michelinských restaurací, kde se člověk opravdu pořádně nenají, všechno je to tam jen taková trapná hra na lepší nádražní bufet.
„Byt na pražských Vinohradech si za to nekoupím, v brněnském Bronxu taky ne, o nějakém vzdušném loftu ani nemluvě, tak si za ten meloun koupím nové auto!“ praštil jsem pěstí do stolu a bylo rozhodnuto.
Ale abych ze sebe nedělal nějakého zoufalce. Faktem je, že už jsem nové auto opravdu potřeboval. To staré, favorit z legendárního roku 1989, se mi už doslova rozpadal pod rukama, i když jsem ho poslední pět roků poctivě garážoval, naposled mi upadlo v jedné takové levotočivé zatáčce pravé boční zrcátko.
A to byl pro mě strop. Jasný signál, že tohle auto je už definitivně zralé na ekologickou likvidaci vraku. Naštěstí jsem měl už zmíněný milión, a tak jsem se nacházel v poměrně komfortní situaci, kdy mi stačilo projít si nabídku předních světových značek (vyjma Dacie, pochopitelně) a pak se jen, po zralé úvaze, rozhodnout pro konkrétní značku a model nového čtyřkolového miláčka.
Moje první, čistě instinktivní volba padla na Porsche 911.
Ale to jednak stojí o něco víc, a jednak to není rodinné auto, jak mě správně upozornila manželka, které potřebujeme, protože naše dvě děti ještě pořád studují na vysoké škole. Jako třetí, nebo čtvrté auto do rodiny je Porsche 911 jistě ideální volba, ale my jsme potřebovali především spolehlivého a nenáročného dříče, který vydrží i nějaké to hrubší zacházení, jak už to u rodin s dětmi na vysoké škole bývá.
A tak jsem opět skončil u staré dobré škodovky.
A když říkám u staré dobré škodovky, tak už asi tušíte, co tím myslím.
Ano, myslím tím, fungl nový, to znamená řádně facelitovaný elektrický Enyaq, jehož aerodynamický čumák mě doslova uhranul. A tak to má být, auto má svého majitele dokonale uhranout (což už pochopili i Číňané), aby s ním byl jeho majitel jedno tělo a jedna duše.
Vysolil jsem teda milión a odvezl si toho krasavce domů. Už cestou se dalo tušit, že tohle auto není, stejně jako nová slovenská hymna, pro každého, že tohle auto je pro ty, kteří přesně vědí, co chtějí a mají život pevně ve svých rukou, což je přesně můj případ.
Pokud někdo preferuje rádoby levné ojetiny z bazaru, jeho věc. Ale já bych se v ojetině cítil stejně tak, jako v posteli s rozvedenou ženou a jistě chápete, jak to myslím. Hned po prvních metrech jízdy jsem si v Enyaqu připadal jako doma, jako bych v něm seděl a jezdil už celá staletí, tak dokonale mi padl do ruky.
I doma byli z Enyaqu nadšení. Hned jsme ho dali nabíjet a drželi se u toho všichni za ruce, celá rodina, já, manželka a naše dvě děti studující vysokou školu. Enyaq se okamžitě stal s konečnou platností plnohodnotným členem naší rodiny, byť se statusem takové děvečky pro všechno.
Od koupě Enyaqu uběhlo čtrnáct dní, během kterých se na našem Enyaqu nic nepokazilo, když někdo zazvonil u bezpečnostních dveří našeho řadového domku. Byl jsem zrovna doma sám, a tak nezbývalo než abych zvedl svoje staré kosti a šel se podívat, koho to k nám zase čerti nesou.
Otevřu teda dveře a vidím, že za nimi stojí nějací dva chlápci.
„Dobrý den, promiňte, že rušíme. Ale chceme vám poděkovat, já jsem generální ředitel koncernu VW,“ řekne jeden z těch chlápků a ukáže na druhého, „a tohle je generální ředitel společnosti Škoda auto.“
Chlápek samozřejmě mluví německy, ale protože má takový ten překladač, co je teď na něho reklama na youtube, rozumím mu každé slovo.
„Vítejte u nás, drazí přátele,“ přivítám je a vyháknu bezpečnostní řetízek.
„Chceme vám poděkovat, že jste si koupil náš faceliftovaný elektromobil, a tak zachránil koncern VW před absolutním krachem. Nebýt vás, museli bychom zavřít továrny a propustit desetitisíce lidí. Jsme vám opravdu vděční za všechno, co jste koupí svého elektromobilu pro náš koncern udělal,“ poděkuje mi ten chlápek, který se představil jako generální ředitel VW.
„Rádo se stalo. Když můžu, tak pomůžu. Musíme si přece pomáhat!“ mávnu rukou.
„Váš čin bude navždy zapsán zlatým písmem v kronice našeho německého koncernu,“ ujistí mne generální ředitel a dodá, „a jak jste s naším vozem spokojen?“
„Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života,“ řeknu docela vážně a pokračuji, „za mě je to asi nejhezčí elektromobil na trhu co se týče, jak exteriéru, tak interiéru. Tohle se škodovce fakt povedlo. A jízdní vlastnosti? Ty si nemůžu vynachválit! Manželka, která není doma, zase oceňuje, že může naše autko zaparkovat mobilem. Prostě za mě naprostá spokojenost, na svůj starý spalovák si už ani nevzpomenu!“
Moje upřímná slova vrcholné manažery, kteří jsou jinak zvyklí na ledacos a se kterými se život, ani čínská konkurence rozhodně nemazlí, dojmou tak, že se rozpláčou jako přecitlivé ženské, co mají zrovna krámy. Generální ředitel VW není pro samé dojetí schopen ani slova, ani ničeho jiného, a tak mi ruku tiskne aspoň škodovácký generální ředitel.
„Moc děkuji, opravdu (v originále Danke viel, wirklich). Až půjdete někdy kolem našich továren, určitě se zastavte v závodní jídelně a dejte si tam na mě cokoliv, na co budete mít právě chuť, klidně i vídeňský řízek,“ zalyká se vděkem generální ředitel Škodovky.
Proto teď, díky tomu, že jsem si koupil nový Enyaq, ušetřím i pár kaček za jídlo, takže se mi ten milión, co jsem za něho zacáloval, vyplatí dvojnásob.
No neberte to od Němců, když jste Češi!
