Článek
„Muž si nemá nikdy brát ženu z lásky!“ píše v jedné ze svých legendárních epištol sv. Pavel a má, jako téměř ve všem, svatou pravdu.
Pokud si muž ženu bere z lásky, stává se automaticky jejím otrokem, protože láska je nejbrutálnější forma otroctví. To by snad ani tolik nevadilo.
Ale pokud si muž bere ženu z lásky, stává se z ženy opět automaticky bohyně a tedy Bůh (ano, ten Bůh, který lidem přísně nařídil, že nesmí mít jiného Boha mimo něj) se dostává na druhou kolej, zamilovaný muž staví na jeho místo právě zamilovanou ženu.
Muž, který miluje svou vlastní ženu, se tak dopouští toho největšího hříchu, neboť porušuje první a tedy nejdůležitější Boží příkaz. Skutečně lze, nechceme-li být věčně zatraceni, milovat toliko Boha, už jen proto, že za nás, hříšné a nestoudné lidské bytosti, obětoval svého jednorozeného Syna.
Toho si byl sv. Pavel dobře vědom, a proto se nikdy nezamiloval do žádné ženy, aby byl zachráněn pro život věčný. Přirozenou potřebu lásky si pak kompenzoval oduševnělou nenávistí vůči bludařům, tedy těm, jejichž názory nebyly v souladu s jeho učením. A samozřejmě se mu to vyplatilo, jen málokterý člověk má takovou absolutní jistotu, že bude po svém zmrtvýchvstání žít věčně jako svatý Pavel.
Já jsem ale takové štěstí se ženami jako svatý Pavel dlouho neměl (štěstí svatého Pavla se ženami spočívalo v tom, že se do žádné ženy nikdy nezamiloval). Důvod byl docela jednoduchý a vyplývající z výše uvedeného, ve všech mých vztazích, a některé byly hodné vážné, přičemž dva z nich skončily i manželstvím, hrála vždy, bohužel, hlavní roli láska.
A to byl samozřejmě vždy průšvih. Buď jsem byl zamilovaný já do nějaké ženy, nebo nějaká žena do mě, nebo jsem byl zamilovaný já a zamilovaná byla i žena. Což je smutný případ mých dvou již zmiňovaných manželství, jež jsou už chválabohu dávnou a hlavně vyřešenou minulostí, byť mám na ně památku v podobě alimentů, které budu platit ještě nějaký čas, protože potomci zplození v tomto manželství chtějí studovat, co nejdéle to půjde.
Vy, kteří máte podobnou zkušenost jako já, mi jistě dáte za pravdu, že ve vztahu mezi mužem a ženou nemůže být nic horšího než láska, která tento vztah komplikuje natolik, že se z takovéhoto vztahu stává nakonec peklo, před nímž tak prozřetelně varuje sv. Pavel, jenž je, mimo jiné, i skvělý, ne-li rovnou geniální psycholog.
Mně to trvalo dvě manželství, než jsem pochopil, na základě mnoha, často velmi trpkých zážitků, že vztah mezi mužem a ženou, a především onen vztah, který se honosí posvátným nátěrem manželství, musí být, má-li se jednat o úspěšný a životaschopný projekt, založen na něčem úplně jiném, než je něco tak iracionálního a, jak dokazuje svatý Pavel, hříšného a proto i zvráceného, jako láska.
Ano, trvalo mi to dvě manželství (plus několik těch dalších vztahů, které se, díkybohu, neskončily manželstvím), že pokud má manželství plnit svoji funkci, pokud má být vztahem harmonickým a oboustranně obohacujícím, musí být založeno, stejně jako fungování celé lidské společnosti, na bázi čistě ekonomické.
Přišel jsem na to pozdě. Ale pořád ještě včas, abych do svého třetího a zatím efektivně fungujícího manželství vstoupil právě s takovou ženou, jež rovněž upřednostňuje zájem čistě ekonomický před láskou, která je naprostou pitomostí, a která snad dělá roztomilými nějaké puberťáky, ale ani za mák nesluší dospělým a rozumně uvažujícím lidem.
Dokázal jsem si spočítat, že se mi mnohem víc vyplatí, když své ženě rovnou a bez okolků zaplatím za to, co mi jako žena poskytuje, než abych se pořád plácal v nějakých citových deliriích, abych byl sám jako nějaká ženská, která je bez přestání ovládaná hormony, protože zamilovaný chlap je prostě jen docela obyčejná ženská.
A moje manželka stejně tak dobře chápe, že se jí vyplatí poskytovat mi všechno to, co mi jako žena poskytnout může, protože za to dostane rovnou a bez odkladu zaplaceno. Náš vztah je proto čistý a průzračný nejen proto, že je dobře právně ošetřen, ale i proto, že je zbaven veškerého citového balastu, že jej nekalí to, co je v přiblblých televizních seriálech opěvováno jako láska, prý nejušlechtilejší lidský cit.
Nemám proto žádný problém s tím, platit své ženě všechny ty plastické operace, kterými se, dle svého mínění, zkrášluje. Platím ji to všechno bez mrknutí oka, ta její silikonová prsa, ty její nateklé rty a kdoví co všechno si ještě dává vylepšovat, aby měla na Instagramu co nejvíc lajků
Platím jí to všechno bez mrknutí oka, i když mě to, po pravdě řečeno, nijak nerajcuje a vůbec nechápu, proč se sama a dobrovolně takto zohyzďuje. Ale chápu to jako potvrzení status quo, jako potvrzení toho, že moje manželka je jen děvka, které jde pouze o moje peníze, protože všechny ty děvky na Instagramu, kterým jde pouze o peníze, vypadají právě takto, mají oteklé rty a obří prsa.
Ale to, že jde mojí ženě jen o peníze, je dobře, jelikož ani mně o nic jiného nejde než jen o to, aby šlo mé ženě jen o moje peníze. A proto rozumím tomu, proč moje žena musí vypadat jako děvka a proč jsem rád, že moje žena vypadá jako děvka, i přesto, že to, jak moje žena vypadá, je zosobnění toho nejodpornějšího nevkusu.
Tzv. lásky jsem si ale užil už víc než dost. Všechny ty vztahy plné lásky se pokaždé skončily katastrofou a to poslední, po čem toužím, je nějaká láska, notabene nějaká skutečná a opravdová láska, s tou na mě, laskavě nechoďte, tu si užijte sami.
A tak není na světě šťastnějšího muže, než jsem já, když večer manželka konečně vyjde z koupelny, přijde do ložnice, zavalí mě těmi svými dokonale kulatými melouny, přitiskne mi na čelo svoje megarty a mazlivě se zeptá: „Víš, kolik jsem dnes měla lajků, miláčku?“
„Hodně, strašně moc, úplně nejvíc ze všech!“ řeknu stejně mazlivě a mám pravdu, protože je to vždy muž, jak také říká sv. Pavel, kdo má v manželství vždy pravdu…
