Článek
Jestli něco skutečně miluji, je to starý ovocný sad, který těsně přiléhá k našemu domu, venkovské kamenné usedlosti staré již více než sto let. Kvůli němu jsem nechal vybourat takřka celou zeď na jižní straně a nahradil ji velkým francouzským oknem. Tím se interiér našeho domu nejen příkladně prosvětlil, ale rovněž se i prohloubila naše emoční i mentální provázanost se sadem, v němž znám každičký strom, i ten nejstarší, i ten, který jsem právě vysadil, nezapomínaje na nezbytnou obnovu.
Bylo by osudovou chybou, které se často dopouštějí nezkušení lidé, nechávat v sadě staré a nemocné stromy, které již nikdy nebudou plodit. Staré stromy je potřeba vykácet a nahradit novou, čerstvou krví, i když se to často neobejde bez slz, vždyť mnohé z těch stromů, které jsem vlastnoručně pokácel, mě doprovázely životem několik desítek let.
Ale o to větší mám radost z mladých stromků, které vysadím místo nich. Vidím je, jak každý rok sílí a mohutní a když přinesou první své ovoce, je to pro mne a pro moje svědomí ta největší satisfakce, kdy je mi samotnými stromy a samotným sadem odpuštěno, že jsem pokácel staré a nemocné, již neplodící stromy, nebo plodící už jen velmi málo.
Této čiré, vskutku duškovské radosti je však v několika posledních letech pramálo. Její místo zaujala tíživá obava z budoucnosti, které jsem se nijak nebál, dokud byly stromy v sadě obtěžkány ovocem, jimiž jsme plnili obří bečky, aby v nich kvasilo a tak mnohý užitek vydalo, i když samozřejmě jistá část úrody je vždy určená k přímé konzumaci.
Mluvím o úrodě a přitom již několik let nevím, jak taková úroda vlastně vypadá. To je důvodem těch nejčernějších chmur, které zaměstnávají moji mysl o to víc, že nejde jen o mě, ale i moji celou rodinu a především jde o sad samotný, o jeho holou existenci.
Těchto několik posledních let se opakuje stále tentýž, nutno říct, že katastrofický scénář, který mne děsí stále víc a víc.
V těchto posledních letech jsou zimy mírné tak, že lze jen s vypětím všech sil rozpoznat, že se jedná skutečně o zimu. O Vánocích je natolik vlaho, že se všichni můžeme naším sadem, včetně nejmladšího dítěte a stařičké pratety, procházet zcela prostovlasí, aniž bychom se museli bát toho, že se bez čepice na hlavě nachladíme a budeme dlouho stonat.
Kýžený odpočinek v zimě pro stromy nepřichází, konejšivý mráz se nedostavuje a po šťavnatém sněhu, ukrývajícím ve svých ledových krystalech hojnou jarní vláhu, není nikde ani památky. Je v tom cosi strašidelného a tísnivého, v těchto vlahých zimních večerech, kdy je vaše tvář omývána jako tvář nebožtíků teplým vzduchem vanoucím po celé měsíce odkudsi z černé a tajemné Afriky.
Unaveni a zdeptáni takovouto přízračnou zimou vzhlížíme se strachem k jaru, k tomu jaru, které bylo pro nás vždy symbolem naděje a zmrtvýchvstání. Už se na jaro netěšíme, ale děsíme se jeho příchodu, jako by jaro bylo katem a my těmi odsouzenci, nad kterými má tento kat svrchovanou moc, jíž mu přiřkl rozsudek vynesený nad námi tím nejvyšším soudcem.
Začátkem dubna stromy v našem sadu bouřlivě rozkvetou. Ne postupně, jako kdysi, tehdy, když bývaly ještě kruté zimy a hladoví vlci vyli docela blízko našeho domu, rozkvetou všechny v jeden jediný okamžik připomínající velký třesk, jenž byl na počátku všeho, jenž byl na počátku vesmíru a tedy i nás samotných.
A právě tehdy přichází pohroma, kterou nedokážeme nijak odvrátit, která nás drtí ve svých pařátech a která nás nejspíše i rozdrtí, zničí, učinivší z nás jen nebohé lidské trosky. Právě v té chvíli, kdy stromy rozkvetou, a opakuji, že je to už začátkem dubna, udeří ty nejprudší mrazy, takové mrazy, které nebyly po celou zimu, ba ani na Vánoce či Tři krále ne, a celý kvetoucí sad zapadne sněhem natolik, že nelze rozlišit, co jsou květy a co je sníh.
To se opakuje s pravidelností až podezřelou už několik po sobě jdoucích let. Celou zimu nemrzne a ve chvíli, kdy stromy rozkvetou, udeří mrazy!
Co je to za kletbu, která se na nás snesla!?
A za co!?
Čím jsme se provinili?
I letos tak tomu je.
„Tati, bude zase mrznout? Zničí nám mráz zase celou úrodu už v jejím samotném zárodku?“ ptaly se mě děti začátkem minulého týdne, když všechny stromy v našem sadu naráz rozkvetly.
„Vypadá to, že ano, předpověď počasí je pro nás krajně nepříznivá, má se prudce ochladit,“ pokrčím bezmocně rameny.
Víc říkat nemusím, to stačí, aby se děti nezastavitelně rozplakaly, dobře si uvědomujíce, co to pro nás znamená.
I žena pláče.
„Co jsme komu udělali? Musí mrznout zrovna teď? Za co jsme tak trestáni!?“ štká.
„Bůhví za co. Snad ještě pořád za to, že dokážeme rozeznat dobré od zlého, protože jsme pojedli zakázané ovoce poznání,“ řeknu, zatímco se už k nám dere mrazivý arktický vzduch, po kterém nebylo celou zimu ani vidu, ani slechu.
Mrzne a bude mrznout ještě několik dní. Když hledím na bezelstně rozkvetlé stromy, jako bych hleděl do bezedné propasti.
Vše je ztraceno, vše je zničeno.
I letos zůstanou obří bečky prázdné, i letos zase nevypálíme ani jednu jedinou kapku ovocného destilátu, nezakousneme se s chutí do čerstvého, chemicky neošetřeného, ze stromu právě utrženého ovoce!
Samotná naše lidská existence se otřásá ve svých základech, protože mráz zase všechno spálil na troud, sežehl všechny květy, zmarnil je a připravil nás o všechnu naději.
Věřte mi, není nic děsivějšího než pohled na sad, v němž se neurodí jediné ovoce!
Prázdné a opuštěné a zchátralé tovární areály nejsou nic proti němu, i zpustlá města a zpustlé vesnice skýtají snesitelnější podívanou než nerodící sad. Má-li to být takto už napořád, pak raději sám vlastní rukou celý sad vykácím, než abych musel rok co rok bezmocně přihlížet tomu, jak mráz spaluje květy nevinných stromů!
A když se ptám na sociálních sítích, proč tomu tak jak, proč celou zimu nemrzne a mrzne až ve chvíli, kdy rozkvetou stromy, nikdo mi na to nedokáže odpovědět.
Kdyby to věděl snad někdo z vás, řekněte mi to, prosím, jste naše poslední naděje, že se to celé dá ještě nějak zvrátit, že se ještě někdy větve stromů v našem sadě budou opět prohýbat pod tíhou dozrávajícího ovoce…
