Článek
Znám mnoho farářů, a koneckonců i farářek, kteří mi docela otevřeně, i když pravda jen mezi čtyřma očima a s prosbou, abych neuváděl nikde jejich pravá jména, říkají, že Bůh nás nemiluje, ale nenávidí.
Vždy se náramně divím, když něco takového slyším z úst snad k tomu nejpovolanějších, protože kdo jiný by toho měl o Bohu vědět víc než faráři (nepočítaje v to samozřejmě Boha samotného)?
Ale kdyby to nebyla pravda, pak by mi to tito lidé přece neříkali, jakkoliv je něco takového na první pohled nepředstavitelné, že by nás Bůh nemiloval, ale nenáviděl.
Ovšem argumentace farářů je neprůstřelná a dá se, samozřejmě velmi stručně, shrnout přibližně takto: „Bylo by pěkné, kdyby nás Bůh miloval. Naše přání být milováni Bohem až za Boží hrob, protože jsme lidé, je zde ale pouze Otcem myšlenky, jež je toliko naší autosugescí, které jsem velmi snadno podlehli, jelikož si tím přidáváme na své důležitosti a významu.
Komu by se nelíbilo být středobodem všeho Božího snažení, být jediným bodem, k němuž se upíná veškerá Boží vůle a veškeré Boží vědomí?
Doslova vzato, tvrdíme-li, že nás Bůh miluje, stavíme se, jako výlučný objekt Boží lásky, nad samotného Boha, jehož tak sobě podřizujeme jakožto nás milujícího otroka, který zaslepen láskou k nám ztratil veškerou svobodnou vůli.
Koncept Boží lásky, který hlásáme, je toliko Ďáblovou lstí, právě proto, že se takto, stejně jako kdysi Ďábel, stavíme nad Boha samotného.
Bůh nás miluje, tedy musí konat pouze to, k čemu ho donutíme, respektive musí konat pouze to, k čemu ho donutí jeho láska k nám!
To je ovšem zásadní omyl tzv. křesťanské víry.
Bůh nás nemiluje už jen proto, že je nad vším, a jako takový nemůže být podřízen nějaké lásce, Bůh je Bohem i proto, že Jeho vůle je absolutně svobodná a na tom nic nezmění, a ani změnit nemůže, žádná křesťanská či jiná věrouka.
Naopak, máme-li věřit tomu, v co věříme, pak nás Bůh nenávidí.
Vyhnal nás z ráje, protože jsme porušili jeho příkaz. Kdyby nás miloval, odpustil by nám to už tehdy, protože sám musí vidět, jak jsme nedokonalí. Ale právě pro tuto nedokonalost nás nenávidí, protože nás stvořil, ale stvořil nás takto nedokonalé, ačkoliv nás stvořil k obrazu svému.
Vyhnal nás z ráje a odsoudil nás k smrti. Takto se přece neprojevuje láska. Nechává nás trpět v pozemském světě, a na tomto našem utrpení nezměnil nic ani Ježíš Kristus, kterého jsme, bůhví proč, prohlásili za svého Spasitele, zřejmě jen proto, že vstal z mrtvých.
Ale co má společného zmrtvýchvstání Ježíše s naší spásou?
Nemá s naší spásou, celkem vzato, společného zhola nic.
Kdyby nás Bůh miloval, jak se domníváme, už dávno bychom pobývali v Jeho království, už dávno by z nás učinil bytosti věčné živé, už dávno by nás učinil Sebou samotným, když by se naše lidské vědomí, jež je zdrojem našeho lidského utrpení, rozplynulo v jeho Božím vědomím.
Ale protože nás Bůh nenávidí, nechává nás trpět na tomto světě, jenž je světem zvířat a primitivních bytostí, které se navzájem vraždí a které jednou, a to už velmi brzy, zničí sami sebe.
Nenazývejme proto Boží láskou to, co je jen naší utkvělou představou, to, co má nás, bytosti docela primitivní a zvířecí, pozdvihnout v našich očích do Božích sfér, které jsou nám právě pro tuto naší zvířeckost a primitivnost odepřeny.
Bůh nás nemiluje, ale nenávidí a nenávidí nás plným právem!“
Tak by se tedy shrnout argumentace farářů, a taky farářek, samozřejmě, ve prospěch tvrzení, že Bůh nás nenávidí.
Vždy, když něco takového od nich slyším, tak se jich zeptám: „Proč tedy tvrdíte, že Bůh nás miluje?“
Faráři, a farářky, samozřejmě, na to vždy pokrčí rameny: „Co máme dělat? Musíme mírnit lidskou bolest, protože jsme něco jako anesteziologové. Kdybychom lidem řekli, že nás Bůh nenávidí, co by potom lidem ještě zbylo? Kdo by snesl tu děsivou beznaděj? Ne, to nemůžeme dovolit, protože příliš milujeme lidi!“
„Na rozdíl od Boha,“ dodám já, ačkoliv vlastně už k tomu není, co dodat.
