Článek
V Nitře se na cyrilsko-metodějských oslavách kardinálovi Dukovi tuze líbilo. Pobožní lidé ho tam na rukou nosili, klaněli se před ním, protože v Nitře si lidé umí vážit biskupů.
„Aký ste múdry človek, velebný pán Duka, ako verne nasledujete Pana Ježíša, idete za ním azda aj do samotného pekla! “ obdivovali lidé moudrost a věrnost kardinála Duky.
Kardinálu Dukovi bylo všechno to uctívání ovšem proti jeho křesťanské srsti.
„Nenoste mne na rukou, neklaňte se přede mnou, já nejsem Bůh, já jsem jen kardinál a emeritní arcibiskup stejně jako Bezák!“ prosil kardinál Duka lidi, ale marně.
Čím víc je prosil, tím více ho lidé nosili na rukou, tím více se mu klaněli.
Kardinál Duka byl z toho, to se ví, celý nešťastný.
„Posedl vás Ďábel, když mne uctíváte jako Boha! Musíte mne obléct do roztrhaných hadrů, musíte mne bičovat, musíte mne ukřižovat, aby byl můj život plný utrpení jako život Kristův! Proboha, lidi, bičujte mne, ať můžu následovat Krista v jeho utrpení, jinak nebudu žít věčně!“ prosil nešťastný kardinál Duka lidi.
Ale ti lidé byli opravdu posedlí Ďáblem. Nejenže se kardinálovi Dukovi nepřestali klanět a nezačali ho bičovat, aby trpěl jako Kristus, ale zahrnuli ho takovým přepychem a takovým modloslužebným uctíváním, prohlásivší ho za svatého, aniž by vykonal jediný zázrak, že se kardinál Duka zoufalstvím a bezmocí rozplakal.
Nakonec lidé v Nitře posadili kardinála Duku na zlatý trůn, a aby z něho neutekl, tak mu na krk pověsili tak těžký masívní kříž, že kardinál Duka byl ke svému zlatému trůnu skutečně jako přikovaný.
„A teraz nám, keď ste Boh, požehnajte, velebný pán Duka!“ křičeli lidé na kardinála Duku ze všech stran.
A nebohý kardinál Duka jim žehnal jako by byl skutečně Bůh, co jinému mu zbývalo, když seděl na zlatém trůnu a lidé to po něm chtěli, protože ho prohlásili za Boha?
A tak se, Pane Ježíši Kriste, za kardinála Duku omlouvám. Není to jeho vina, že tě nenásleduje, to jen lidi svedl z pravé cesty Ďábel, když učinil jejich pastýřem Tvého věrného služebníka kardinála Duku…
