Článek
Nemusím se dívat na porno od rána do večera a ještě potom celou noc, i když bych samozřejmě klidně mohl, protože dostat se k pornu dnes není žádný problém, naopak je možná mnohem větší problém se na porno vůbec nedívat, nebýt na něm závislý.
To samozřejmě neznamená, že se na porno nedívám vůbec, nemám potřebu něco takového tvrdit. Když dostanu chuť, tak se na porno rád a s chutí podívám, nevidím na tom nic špatného. Jen se nedívám na současné porno, protože se mi hnusí dnešní instantní pornoherečky s nafouklými rty a silikonovými melouny, je mi z nich prostě fyzicky špatně.
Když se dívám na porno, tak jedině na německé pornofilmy z osmdesátých let, tedy z těch časů, když se v nich ještě neobjevovala Dolly Buster, kterou rovněž moc nemusím, víc jak deset filmů jsem s ní určitě neviděl a ty, co jsem viděl, mě, popravdě řečeno, nijak neoslovily.
Žádné jiné porno než to německé z osmdesátých let mě už dávno nezajímá. Ale nedívám se na ně na chytrém mobilu, jak to dělá dnes každý nazdárek. Sledování porna je pro mě totiž něco jako čajový rituál, který si nehodlám ničím kazit a nějakými blbými smartphony už vůbec.
Byl jsem před mnoha a mnoha lety natolik prozíravý, že jsem skoupil doslova za babku všechny videokazety s německými pornofilmy, když se rušila specializovaná půjčovna videokazet (tento byznys u nás kvetl opravdu jen pár let), která, díkybohu, sídlila v přízemí domu, v němž jsem tehdy bydlel i se svou rodinou.
Vidím to jako, by to bylo včera.
Nakráčel jsem do krachující videopůjčovny a řekl jejímu majiteli: „Koupím všechny německé pornofilmy z osmdesátých let.“
Majitel se na mě podíval jako na boha, jako na člověka, který ví, co chce, a tomu, co chce, taky rozumí. Ani moc nesmlouval, když jsem mu nabídl, že za každou videokazetu dám deset korun českých, hned mi moje zboží ochotně začal skládat na pult.
„Dám vám k tomu ještě Ilonu Stallerovou, zadarmo!“ nabízel mi, celý vděčný, ještě bonus.
„Díky, ale odbarvené Maďarky mě fakt nezajímají,“ poděkoval jsem mu.
Takže mám doma asi pět set videokazet německých pornofilmů (pár jsem jich sehnal ještě odjinud), které si tu a tam rituálně pustím, když doma všechno utichne, na starém videorekordéru značky Sony.
A víte, co se mi na německých pornofilmech nejvíc líbí?
Jednak němčina, kterou si při této příležitosti procvičuji, a jednak tak představa, jak protagonisté těchto oddechových dílek, všechny ty německé pornoherečky a všichni ti pornoherci, nasedají každý den po skončení natáčení do svých, z dnešního pohledu poněkud hranatých audin, meďourů a bavoráků, aby se v nich rozjeli do svých domovů, jejichž zařízení bylo tehdy pro nás, Čechy, nedostižným snem…
