Článek
Kdysi prodával Filip Turek Savo, velmi kvalitní, jedno z nejlepších, jaké jsem kdy pil, jeho ovocně chlorový buket mi ještě dlouho dozníval na jazyku a jako velmi příjemná a milá vzpomínka vlastně doznívá doteď a to nepříjemné a hnusné vzpomínky ze své hlavy zásadně vytěsňuji.
Ale to už je minulost, dávná a samotným Filipem Turkem skoro zapomenutá a vymazaná ze sociálních sítí tak, jako by to už snad nebyla ani pravda. A dost možná to pravda ani není, protože Filip Turek už není prodavačem Sava, teď už sám na piedestalu dějin a určuje jejich běh dle svého nejlepšího svědomí.
A ještě nikdy nebyl Filip Turek tak dojatý jako v tuto památnou chvíli. Dokonce ani tehdy, když si za peníze z letní brigády pořídil svého prvního Jaguara, nebo tehdy, kdy už stál jako závodník bůhví pokolikáté na stupních vítězů, se mu jeho vnitro tolik nechvělo, jako se mu chvělo nyní.
Obklopen ze všech stran mnoha a mnoha skvělými a silnými auty, která patřila Motoristům sobě, a která troubila na jeho podporu, nemohl si Filip Turek o sobě myslet nic špatného, nic zlého.
A když auta dotroubila a z toho největšího vylezl Macinka, který přistoupil k Turkovi, a pevně mu stisknuv jeho nápadně hranatou ruku, musel si o sobě Turek myslet už jen to nejlepší.
„Jsi naše ikonická postava, bez tebe bychom byli naprosté nuly, totální nic, docela obyčejné lidské vši, Filipe,“ řekl Macinka, načež se všechna přítomná auta roztroubila na důkaz naprostého souhlasu.
A když opět dotroubila, pokračoval Macinka dál: „My ti, Filipe, slibuje, všichni, jak tady na tvoji podporu parkujeme, že za tebe budeme bojovat do poslední dechu, do poslední kapky benzínu, aby ses tím ministrem zahraničí stal, i kdybychom měli prezidentovi zahajlovat do ksichtu!
Slibujeme, že, co se týče tvé nominace na ministra zahraničí, neustoupíme ani o krok, protože za Vltavou už není země, i kdyby nás pálili elektronickou cigaretou a nutili nás, abychom tě zapřeli.“
Auta se zase roztroubila a troubila hodně dlouho, ani trouby z Jericha nemohly troubit déle a silněji, všechny zdi široko daleko se chvěly a otřásaly a jen jakýmsi zázrakem nebo snad podvodem se neproměnily v kupu sutin jako po ruském raketovém útoku.
A když auta nakonec přece jen dotroubila, Filip Turek hrdě prohlásil: „Těch sedmdesát miliónů jsem přiznal, protože jsem si je vydělal poctivou prací! Kdyby nebyly poctivé, tak je nikdy nepřiznám! Víte, za koho jdete bojovat?! Jdete bojovat za mě, jdete bojovat za hranatou legendu, jdete bojovat za to, abyste mohli jít po žních, kdy se koryta naplní bohatou úrodou, ke mně!“
Macinka nadšeně přikývl: „Tak jest, Filipe! Věrnost tobě je naší ctností! Jsme Motoristé, nevzdáme se!“
A po těchto slovech zvedl Filip Turek svoji pravici do výše tak, aby prsty směřovaly k nebi a dlaň k zemi, a pravil tiše a pokorně: „Ave, Ceasar, takto mne nyní zdravte na vaši počest, mí věrní!“
Načež mu žena jménem Gaba, kněžka motoristického kultu, která kdysi sama jela po dálnici 350 kilometrů v hodině a měla konzervativní smýšlení, a proto ji všichni Motoristé sobě chovali ve velké úctě.
Ale odkud Filip Turek věděl, že takto se zdravili římští císařové, po jejichž bok se zařadil?
Na to je lehká odpověď!
Byl totiž humanitně vzdělaný, nedávno dokončil vysokou školu, což je skvělý příklad toho, proč je důležité, aby měli lidé klasické vzdělání…
