Článek
Závodní jídelna v kachlíkárně v Bartolomějské ulici byla vyhlášená. Ani u Pohotovostního pluku tak dobře nevařili, však si taky brali všichni zdejší zaměstnanci ještě jeden oběd domů v jídlonosičích, a když měli náhodou čas, zaskočili se sem naobědvat i soudruzi z ÚV KSČ.
Není proto divu, že soudruha poručíka Z., příslušníka StB, chytla lehká dřímota, když se vrátil ze závodní jídelny zpět do své kanceláře, nasycen svíčkovou a knedlíky, která byla v ten den na oběd. Poručík Z. si proto položil hlavu na stůl, aby se trochu prospal, než se zase pustí do své společensky prospěšné práce.
Ale neklimbal dlouho, protože ho probudilo zvonění telefonu.
„To jste vy, soudruhu Klempíři?“ řekl poručík Z. do sluchátka, které držel v levé ruce, „říkáte, že máte pro nás něco, co by nás mohlo zajímat? No, vy mi nás teda zásobujete, soudruhu Klempíři! To už je počtvrté, co nám tento měsíc voláte, a to máme teprve dvacátého. Ano, sejdeme se tam, co vždy. Ano, naše dohoda platí, dostanete pětistovku, pokud se vaše podezření potvrdí, soudruhu Klempíři. Že ji potřebujete dostat už dopředu? Uvidíme, co se dá pro vás udělat. Čest práci, soudruhu Klempíři.“
„Kdo to byl? Zase Olda?“ zeptal se poručíka Z. poručík N., který se během telefonátu taky vrátil z oběda do kanceláře.
„Jo, zase soudruh Olda. Kdyby všichni byli jako on a hned všechno hlásili, tak vlastně za chvíli ani nemáme co dělat,“ povzdechl si poručík Z.
A ani bychom se nevyspali, čéče, to by nám tady telefon pořád vyzváněl. Mě, když se najím, hnedle bere spaní,“ usmál se poručík N. a položil si hlavu na stůl, svíčková v závodní jídelně byla dnes opravdu skvělá a těch patnáct knedlíků, co si k ní dal, taky.
