Článek
Všiml jsem si, že teď na podzim jsou dny velmi krátké a mnohdy i velmi pošmourné, nebo dokonce mrazivé. Tento můj poznatek, nebo přinejmenším postřeh, k němuž jsem došel pomocí dedukce, mne zaujal natolik, že se chci s vámi téměř zadarmo (stačí, když mi za to pošlete jen pár krejcárků) podělit o několik zajímavých střípků ze svého vidláckého života.
Prostě vám chci objasnit, jak prožívám takovéto krátké a mnohdy i velmi pošmourné a mrazivé podzimní dny.
Začnu ránem.
Tak ráno procitnu ze svých mrákotných snů a nejen venku, ale i u mě doma, přímo vevnitř jsou ještě všudypřítomné podzimní šero a v posledních dnech i zima.
Proto ještě chvíli, to znamená, hodinu, nebo dvě ležím v posteli pod peřinou a přemítám: „Odkud se to šero valí?“
Odkud se valí zima, to chápu, prostě jsme dočasně odříznutí od levného ruského plynu.
Ale šero?
Odkud se bere?
Kdyby bylo světlo, vstal bych hned. Ale světlo není a ani nemůže být, protože mne odpojili od elektřiny.
Ale čert vezmi elektřinu!
Mám dvě pracovité ruce, na hlavě klobouk, životem se nějak protluču i bez elektřiny!
Když to dokážou matky samoživitelky, dokážu to i já!
Nakonec přece jen vstanu a nenasnídám se, protože není, co snídat. Obleču se prostě, po venkovsku a nasadím si klobouk. Jakmile mám na hlavě klobouk, můžu vyrazit do chléva. Udělám pár kroků a jsem ve chlévě. Ve chlévě je plno hnoje. A to je dobře, protože hnůj je důležitý.
Vezmu hrst sena a hodím ji vyhublému dobytku, který na mě lhostejně hledí. Dobře vědí, ta boží hovádka, že dnes už víc nedostanou. Opustil jsem pluh, byl přes léto pořád někde v luftě, kde a kdy bych pro ně mohl nasušit seno?
Ostatně já sám nevypadám o moc líp.
Všechno, co si odtrhuji od huby, a já si od huby odtrhuji téměř všechno, to znamená i to málo, co mám, dávám praseti, aby bylo kulaťoučké a vypasené jako Jindra Rajchl, aby mi neudělalo ostudu na zabíjačce, na kterou se sjedou hladoví lidé ze všech koutů, včetně Petry Rédové a prof. Druláka.
Dobytek jsem nakrmil, můžu se podívat na svoje milované pole.
Tohleto pole, to je moje srdeční záležitost, to mě baví mnohem víc než Kačku Konečnou politika. Pravda, trochu jsem ho poslední dobou trochu zanedbával. Ale to už je minulost. To už je pryč. Už své pole nikdy neopustím, už ho nikdy nenechám ležet ladem!
Je pošmourno, z oblohy se lehce snáší sníh, ale moje srdce zpívá radostnou píseň, když stanu na okraji svého milovaného pole. Je mi, jako bych stál na pobřeží nějakého nekonečného oceánu, protože moje pole má dobře k deseti arům.
„Tají mi vločky na tváři, nebo skutečně pláču?“ ptám se sám sebe, zaplaven láskou k rodné hroudě.
Možná bylo i dobře, že jsem na chvíli opustil pluh, svlékl režnou halenou a vyměnil ji za oblek, aspoň si půda na chvíli odpočinula. Až se do ní na jaře opět pustím se svým pluhem, protože teď na podzim jsem ji už zorat nestihl, když jsou dny krátké a pošmourné, možná svou vlastní půdu ani už nepoznám, jak bude odpočatá, jak bude její lůno připraveno přijmout sémě, které do ní vlastnoručně zaseji.
Ale to už se začne stmívat, podzimní dny jsou skutečně krátké, neuděláte během nich vůbec nic, znám to až moc dobře. Obrátím se a jdu domů, abych se zabýval tou nejdůležitější věcí, totiž se podíval, zda mi zase přišly nějaké peníze.
„Sláva, přišly!“ zamlaskám spokojeně, když vytáhnu z poštovní schránky naditou obálku formátu A4, ve které je spousta mincí, jednokorunových i dvoukorunových.
Věřte tomu, že se ty peníze u mě neztratí, že neskončí v černé díře!
Nejenže z nich část použiji na vybudování komunitního centra, když máme tu občááááááánskou společnost, že, ale zakoupím za ně i osivo, abych měl na jaře co zasít. A taky náhradní díly na svůj malotraktorek za ně koupím, abych měl čím orat jako Přemysl oráč.
Peníze jsou pohmatu, protože už je tma, spočítány, a postaveny do úhledných komínků podle své nominální hodnoty, každý komínek je tvořen deseti mincemi, plus dva komínky k tomu, z toho co zbude. Dobytku už ale dát nejdu, aby mi seno, s trochou dobré vůle, vydrželo až do Vánoc.
Krátký a pošmourný podzimní den pomalu minul.
Můžu si zase lehnout, už nemá smysl se pouštět do nějakých velkých akcí, všechno má svůj řád a všechno má svůj čas. Proto jsem přesvědčený, že každý má dělat to, co mu jde nejlíp. Mně jde nejlíp obdělávání země, a proto ji obdělávám. Myslím, že je mnohem důstojnější, takto se živit, než kdybych se živil jako pornoherec, to bych se hnusem a hanbou nad sebou samotným nejspíše do země propadl…
