Článek
Byl jsem si u miliardáře Chlada koupit nové digitálky. Rád mi je prodal a ještě mě ochotně seznámil se svou mladou paní a jejím pejskem, který se nechal ochotně pohladit.
Mladá paní Chladová ale pak asi po dvou hodinách odešla venčit pejska, a tak miliardář Chlad mohl na chvíli nastavit svoji tvář podzimnímu Sluníčku.
„To je nádhera, co, tohleto Slunce?“ lebedil si, mhouře oči.
„Máte rád Slunce?“ usmál jsem se.
„Ano, miluji Slunce. Kolikrát, když jedu po dálnici ve svoji formuli, zničehonic zastavím a nastavím svoji tvář Slunci stejně jako teď. V noci ať se klidně jezdí po dálnici sto osmdesát, ale jezdit po dálnici sto osmdesát přes den je hřích, to pak člověk z toho Sluníčka fakt nic nemá. Vůbec nic.“
„Ano, v noci Slunce nesvítí, tak proč nejezdit po dálnici sto osmdesát?“ přikývl jsem a taky nastavil svoji tvář Slunci, bylo to vskutku příjemné, a tak jsem dodal, „kéž by Sluníčko svítilo každý den!“
„Proto jsem poslal Macinku na životní prostředí. Má zajistit, aby Slunce svítilo nepřetržitě každý den, abych mu mohl nastavovat svoji tvář. Nabíjí mě to energií do mého podnikání,“ vysvětlil mi miliardář Chlad.
„A co vaše solární elektrárny?“ zeptal jsem se ho při té příležitosti na solární elektrárny.
„Děkuji za optání. Daří se jim dobře, musím to zaklepat na dřevo. Byla to dobrá investice, díky bohu za ni,“ pravil pokorně miliardář Chlad a zaklepal kloubem prstu na desku stolu.
Vzdáleně to připomínalo ťukání datla v nějakém lužním lese, což mě docela rozesmálo.
Tihleti miliardáři jsou prostě veselé kopy, tak například jeden miliardář, který vydělává na prodeji zbraní Ukrajině sponzoruje Okamuru a jeho stranu, jo, přesně tak si představuji svobodu a přímou demokracii…
