Článek
Sedím na větvi mohutného dubu, který údajně pamatuje ještě Jana Žižku, a píšu tento otevřený dopis panu Macinkovi, t.č. předsedovi pravicové konzervativní strany Motoristé sobě a to proto, že mám strach o jeho zdraví, přesněji o jeho kolena, jelikož kolena, jak mi jistě mohou mnozí z vás potvrdit, nejsou žádná legrace.
„Vážený pane Macinko,“ uctivě oslovuji pana Macinku na úvod svého dopisu a ve stejně uctivém tónu pokračuji i dál. „Předem svého dopisu Vás chci touto cestou, jakož i širokou veřejnost, informovat, že si vás jako osoby velmi vážím za všechno, co jste vykonal pro tuto zemi, jakož i za to, co jste pro to všechno obětoval, především pak svoje kolena.
Všichni víme, co jste se na těchto svých kolenech naklečel před Václav Klausem a, objímaje jeho nohy bývalého vynikajícího všestranného sportovce, především pak skvělého lyžaře, a celé dny, hodiny a měsíce bez přestání vroucně modlil: ‘ Svatý Václave Klausi, orodujte za nás, nenechte zahynout nám, ni budoucím!‘
Bože, jak musela trpět vaše kolena!
Ale vy jste na nic nehleděl, nedbal na veškeré to nepohodlí a pro blaho národa, této země a především všech motoristů si takto systematicky odrovnával svoje kolena.
Vězte, pane Macinko, že vám náš lid, naši motoristé nikdy tuto Vaši oběť nezapomene!
A teď opět klečíte na svých kolenou, pane Macinko, pro naše blaho, pro naši lepší, jelikož motorizovanou budoucnost!
Klečíte před Filipem Turkem, objímáte jeho dobře stavěné nohy automobilového závodníka a prosíte jej, aby určitě šel na ministerstvo zahraničí, protože je nejen ikonickou postavou nejen Motoristů sobě, ale i celé naší země.
Filip Turek je, to se ví, hrdý člověka a zná svoji cenu. Hrdý člověk, který zná svoji cenu, se necpe tam, kde ho nechtějí, tam, kde by ho čekalo jen ponižovaní. Nedivím se, nikdo se nediví, že Filip Turek nechce být, vzhledem k tomu, jak je všemožnými žumpami vláčeno jeho neposkvrněné jméno, ministrem zahraničí.
Ale stejně tak dobře víme, stejně jako Vy, pane Macinko, že ministrem zahraničí nemůže být nikdo jiný než Filip Turek, máme-li mít aspoň trochu naděje, že náš národ nebude zlikvidován Bruselem.
A tak jste opět, pane Macinko, vzal na sebe kříž a klečíte před panem Filipem Turkem a prosíte jej za nás za všechny, aby se nenechal znechutit tou odpornou mediální štvanicí.
Klečíte a odnášejí to přitom zase vaše kolena, pane Macinko!
Ničíte si je stejně, jako jste si je ničil v Institutu Václava Klause.
Jsem vám za to vděčný, to ano, to musím říct. Ale zároveň nemůžu zatajit obavy, které to ve mne vzbuzuje, strach, který to ve mně vyvolává.
Kolena máme jen jedny, pane Macinko!
Teď si je definitivně odrovnáte a co bude potom?
A my vaše kolena potřebujeme na Ministerstvu životního prostředí, protože právě tam bude potřeba prolít hodně zelené krve, než bude zase líp!
Když si odrovnáte kolena teď, kdo potom bude dávat kolena zeleným fanatikům!?
Mějte to, prosím, pane Macinko, na zřeteli!
Mějte to na zřeteli a podkládejte si kolena, když klečíte před Filipem Turkem, něčím měkkým, abyste si je maximálně šetřil a vždy na večer si je mažte opodeldokem, nebo aspoň jezevčím sádlem, to taky pomáhá.
My vás, pane Macinko, potřebujeme se zdravými koleny, dbejte proto na výše uvedená doporučení a všem se nám nakonec dobře povede, věřte mi!
S pozdravem
Karel Trčálek!“
A vy, kdož jste tento dopis četli, přepošlete jej dál, všem svým přátelům a přitom je poproste, aby jej oni přeposlali panu Macinkovi, protože pan Macinka je jen jeden, a jedny jsou i kolena pana Macinky, za což vám děkuji.
