Článek
Nejsem ani tak zdaleka bohatým Čechem, jak byl za svého života bohatým Čechem Petr Kellner. Ale právě díky Petru Kellnerovi, díky tomu, že jsem na začátku devadesátých let minulého století všechny svoje investiční body svěřil právě jeho PPF, jsem dost bohatý na to, abych mohl mít stejnou zálibu jako Petr Kellner.
Heliskiing na Aljašce jsem doslova miloval, stejně jako Petr Kellner. Nebyl jsem sice tak dobrý lyžař jako on, vlastně jsem byl lyžař docela mizerný. Ale o to větší výzvou bylo pro mne sjíždět nedotčené aljašské ledovce pluhem na lyžích s vázáním kandahar a v kožených šněrovacích lyžácích.
S Petrem Kellnerem jsem se na Aljašce i několikrát potkal.
„Seš fakt blázen! Já bych na tom nesjel ani Ještěd,“ řekl pokaždé, když viděl moji lyžařskou výstroj.
A já mu pokaždé poděkoval za to, jak zhodnotil při kuponové privatizaci moje investiční body.
„Rádo se stalo,“ mávl vždy Petr Kellner skromně rukou.
A pak Petr Kellner na Aljašce tragicky zahynul. S tím samým pilotem a v té samé helikoptéře jsem letěl na ledovec Knik jen necelý měsíc před nehodou, při které naše země ztratila svého nejbohatšího obyvatele a náš národ svého nejbohatšího příslušníka.
Doteď se s tím nemůžu vyrovnat a moje lyže s vázáním kandahar stojí zaprášené v koutě, je to už pět let, co jsem na nich naposledy pustil pluhem rovnou dolů z aljašského ledovce Knik…
