Článek
„Vy si myslíte, že by Marek Eben neměl dostat státní vyznamenání,“ ptají se mne lidé v kavárnách, které navštěvuji vždy, když dostanu chuť na kávu a nemám náladu na to, abych si ji připravoval sám a nejen proto, že příprava kávy je umění, ne-li dokonce rovnou věda.
Není na tom ale nic divného, netajím se nijak tím, že nejsem fanatickým zastáncem toho, aby Marek Eben obdržel, navíc v den tak památný pro naše etnikum, státní vyznamenání. A jelikož nejsem aktivní na sociálních sítích, nezbývá lidem nic jiného, než se mne dotazovat takto osobně.
Chápu je a nijak je neodsuzuji. Je to jistě do značné míry zarážející, když si někdo, tedy v tomto případě já, nepřeje, aby Marek Eben dostal státní vyznamenání. Zarážející už jen proto, že většina našeho, jindy tak pověstně nepřejícího národa, nemá s udělením státního vyznamenání Marku Ebenovi žádný problém.
„Ano, myslím si, že by Marek Eben neměl dostat žádné státní vyznamenání,“ odpovídám docela otevřeně, referuji o věcech tak, jak se mají, nekličkuji a nesnažím se zaobalit své mínění do nějaké cukrové vaty a tím, i když samozřejmě jen relativně, otupit jeho hrany.
„A jaké k tomu máte, proboha živého, důvody?“ chtějí vědět lidé, většinou čeští občané.
A já jim to trpělivě vysvětlím: „Nesouhlasím s tím, aby byl vyznamenán někdo, kdo je symbolem a ztělesněním, byť jistě ne výlučně vlastní vinou, toho nejodpornějšího národního kýče a nejtrapnějšího národního klišé o našem zbabělém národě, které si pěstujeme v naší zahrádce, ztělesněním a symbolem jakési moudré pseudolaskavosti a inteligentního humoru, který se ovšem nejvíce uplatňuje při Stardance.
Jsem bytostně přesvědčen, že naše národní existence a naše státnost nemůže být odvozena od něčeho takového, od této trapnosti a pseudolaskavosti a proto by ani neměla být vyznamenávána státem. Tento hnusný mýtus, že jsme v podstatě laskavým a moudrým humorem oplývající národ, nás oslabuje a degraduje na stádečko tragikomických figurek, jejichž duchovním vrcholem, jejichž horou Říp je právě sto první série Stardance.
Musíme si přiznat, že udělováním státních vyznamenání takovým osobnostem jako je Marek Eben, osobnostem, které dovedly tragikomičnost naší národní povahy k jejímu absolutnímu naplnění, pácháme asistovanou sebevraždu našeho vlastního národa.
Nepotřebujeme vyzdvihnout Marka Ebena, potřebujeme vyzdvihnout, máme-li existovat i v daleké budoucnosti, někoho, kdo bude tím, kým byl například kníže Boleslav, který neváhal, když byl před to českými dějinami postaven jako před hotovou věc, odstranit z čela českého státu svého slabošského bratra, aby tento stát zachránil a povznesl.
Boleslavův čin byl odmítnutím zbabělosti v osudové chvíli, byl to čin, který by si dnes zasloužil to nejvyšší státní vyznamenání!
A my dnes oceňujeme laskavost a tzv. moudrý humor Marka Ebena ve chvíli, kdy opět bojujeme o budoucnost našeho národa a našeho státu!
Proto musíme oceňovat osobnosti, které národ burcují, nikoliv uspávají a konejší svými poznámkami, které národ burcují, které mají skutečnou zásluhu na budování našeho státu, které nás strhávají svým vlastním příkladem, svým vlastním životem a především svými činy.
A při vší úctě k němu, k čemu nás strhává Marek Eben?
To už bych raději vyznamenal Filipa Turka, ať si je jaký chce, ale je především protikladem Marka Ebena, jeho antipodem, a už jen proto by měl být vyznamenán!“
Po těchto mých slovech se v kavárně rozhostilo hrobové ticho, v němž bylo slyšet zvuk tříštícího se šálku s kávou, který úlekem upustil číšník, jehož jsem svými slovy k smrti vyděsil.
Obličeje, jež mne obklopovaly ze všech stran, byly všechny bílé, nebo až zelené.
Nikdo mi neodporoval, nikdo se se mnou nepřel. Všichni dobře chápali, byli to přece jen inteligentní lidé, jak hlubokou mám pravdu, kterou jistě mnozí z nich tušili, ale báli se ji, na rozdíl ode mne, vyslovit nahlas.
Nakonec promluvila žena, která stála hned vedle mě.
„Když vám zaplatím vaši kávu, odejdete z naší kavárny?“ zeptala se mě.
„Ano, odejdu,“ přikývl jsem.
Žena mi zaplatila kávu a já jsem skutečně odešel, ono se to nezdá, ale většinou se nejedná o nějakou zanedbatelnou částku a byl bych sám proti sobě, kdybych tuto velkorysou nabídku odmítl jen kvůli nějaké pitomé a falešné sebeúctě…
