Článek
Na Václava Havla jsem si již dlouho nevzpomněl.
Ostatně nebylo proč, úporná a dlouholetá snaha prof. Václava Klause o vymazání Václava Havla z lidské paměti se u mě do značné míry setkala s úspěchem. Avšak nynější poprask okolo Knihovny Václava Havla, kterou jsem naposledy navštívil před šestnácti lety, odcházeje z ní velmi rozladěn z nevalné úrovně čaje v tamním bufetu, vrátily mne do jednoho z nejtemnějších období mého života.
Věru, že jsem si začátek roku 1997 představoval úplně jinak, než jaký mi ho připravili Václav Havel a Dagmar Veškrnová, když pouhé dva dny před Třemi králi (slavná tříkrálová sbírka tehdy ještě neexistovala) vstoupili do stavu manželského, byť jen občansky chápaného.
Byl jsem tímto činem, pro mne tak nečekaným, ačkoliv jisté pražské kruhy cosi v tomto směru údajně tušily, zaskočen a posléze i rozhněvám na nejvyšší možnou míru.
„To není možné! Taková mesaliance!“ skřípal jsem zuby zrovna tak, jako budou v pekle skřípat zuby všichni nenapravení hříšnici. „Toto manželství nikdy neuznám!“
Svůj tehdejší hněv jsem považoval za zcela spravedlivý. Kdyby to záleželo čistě na mně, nikdy bych tento sňatek nedovolil, prohlásil bych jej za absolutně neplatný. A můj hněv byl v tu chvíli skutečně spravedlivý, protože tento sňatek byl pro mne svatokrádeží.
Vinil jsem Václava Havla, že bez mého vědomí, jakož i vědomí takřka celého národa, zcizil národu i mně jeho oblíbenou herečku. A Dagmar Veškrnovou jsem vinil z toho, že mně i celému národu, nebo aspoň jeho podstatné části, odcizila prezidenta. Příčinou tohoto hněvu bylo jistě i ohromení z toho, že si prezident vzal herečku a herečka si vzala prezidenta, přičemž prezidenta i herečku jsem považoval za svůj majetek a tedy jedině já jako vlastník prezidenta i herečky jsem jim mohl dát povolení ke sňatku, o což mne však nepožádali.
Zanevřel jsem na prezidenta i na herečku docela. Nikdo nesměl přede mnou vyslovit jejich jména. Já sám jsem se vyhýbal jakékoliv zmínce o nich. Můj hněv však neměl dlouhého trvání, po roce a několika dnech ze mne sám vyprchal. Stalo se tak 20. 1. 1998, to si pamatuji přesně.
V ten den byl Václav Havel podruhé a naposled zvolen českým prezidentem. Tato volba se proslavila pískotem Dagmar Havlové, pískotem, který mne docela zbavil mého hněvu, jenž neúprosně stravoval moji duši.
„Ježišmárjá, ona ho opravdu miluje!“ pochopil jsem v tu chvíli, že tito dva lidé, herečka a prezident patří skutečně k sobě, a že tomu tak bude už navěky.
Odpustil jsem jim jejich manželství a na Václava Havla pár let po jeho skonu zásluhou prof. Václava Klause docela zapomněl. A můj tehdejší hněv mi připomněl až nynější rozvrat Knihovny Václava Havla.
Nebo to není rozvrat, ale začátek něčeho nového, stejně tak dobrého, nebo i lepšího než to, co bylo až dosud?
