Článek
Byly časy, požehnané časy, kdy jsem tančil rád a takřka nepřetržitě, při každé sebemenší příležitosti, lhostejno, zda latinsko-americké či standardní tance, všechny jsem miloval náruživě a bezpodmínečně tak, jako Bůh miluje lidské plémě.
Nebylo jediné ženy v mém okolí, ke které bych nepřistoupil a nezeptal se jí: „Smím prosit?“
Samozřejmě, že musím za to samozřejmě poděkovat své rodině, která tuto moji vášeň nejen tolerovala, ale i snášela a nějak se s ní, sám nevím jak, abych pravdu řekl, i se ctí vypořádala.
Ale před dvaceti lety jako když utne, moje vášeň pro tanec, v mnoha směrech nepopiratelně chorobná, najednou vyhasla, vypařila se, přestala mne ovládat, v důsledku čehož jsem už nikdy víc nebrázdil taneční parkety a to ani na svatbách, na které jsem byl stále zván pro svou velmi přátelskou povahu a samozřejmě taky pro svou, nyní však už neexistující taneční vášeň.
Všichni se divili, co se se mnou stalo.
„Miloval jsem tanec, miloval jsem ho vášnivě a snad až příliš šíleně. Ale Stardance mi tanec dočista zhnusila, Kostková s Ebenem mají na tom největší zásluhu, že se mi tančení dočista hnusí a nejvíce ze všeho tango s polkou!“ odpovídal jsem všem.
Ano, je to už dvacet let, co mi moderátorská dvojice Kostková a Eben docela zhnusila i tanec, když jsem sledoval první sérii Stardance, můj milovaný tanec, pro který jsem tehdy doslova dýchal.
Je to dvacet let, co první řada Stardance přikovala tehdejší diváky k televizním obrazovkám, je to už dvacet let, kdy jsem nepřistoupil ani k jedné ženě a nepožádal ji: „Smím prosit?“
Dvacet let mého života, kdy se mi při pohledu na taneční parket zvedá žaludek, dvacet let bez tančení, místo kterého věnuji svůj veškerý čas rodině a taky houbaření, v němž jsem nalezl nový smysl života, protože houby nejsou tím, čím se zdají být…
