Článek
Čas od času se v Moskvě, hlavním městě Ruského impéria, uskuteční galaples u Satana. Stane se tak vždy, když do Moskvy zavítá sám Ďábel a v Moskvě v tu chvíli žije i žena jménem Markéta, která je prohlášena za královnu toho galaplesu.
Zatím poslední galaples u Satana se uskutečnil v Moskvě před několika lety a byl, krom jiného, vyjimečný i tím, že si na něm náš největší básník Jaromír Nohavica převzal Puškinovu cenu, které se mu dostalo plným právem za jeho zásluhy, kterými se vyznamenal při šíření míru a přátelství mezi národy…
Galaples u Satana
Biletářka se nám uklonila až po pás a my vešli do velkého sálu, v němž bylo tolik jasného a oslnivého světla, že kdyby mne patriarcha Kyrill nedržel za ruku, jistě bych do něčeho nebo do někoho vrazil, jak jsem byl v prvních sekundách zcela oslněn, takže jsem si mohl právem připadat jako slepé kotě.
A kdyby mi někdo v tu chvíli poslal řetězový e-mail s mnoha odkazy a varoval mne, že jsem se právě ocitl u samotného Lucifera, věřil bych tomuto řetězovému e-mailu stejně tak, jako neochvějně věřím textům svých vlastních písní, protože sám sebe bych nikdy nezradil, sám sebe zradil jen Jidáš, když se bez cizí pomoci oběsil na osice.
Ale člověk si zvykne na všechno. Zvykne si na své vlastní mravní selhání, zvykne si na zimu, na hlad, na bídu, zvykne si i na ponížení a urážky a zvykne si i na levné světlo, které mu přináší Lucifer. Chvilku to trvalo, než si moje oči přivykly tolika lumenům, protože na mých koncertech, pokud se nekonají za bílého dne na otevřeném prostoru, jako třeba v Příčovech, panuje většinou intimní přítmí.
Naštěstí mi byl duchovní oporou a přítelem po boku patriarcha Kirill, jehož sportovní vůně Adidas pronikala i skrze tu neskutečnou záplavu jasného světla.
A stejně tak i hlas, který mi říkal: „Pokud někdo, hnán pocitem povinnosti a potřebou splnit přísahu, jde udělat to, co od něj služba žádá, a tato osoba zemře při výkonu služby, pak bezpochyby vykonala čin rovný sebeobětování. Obětuje se pro druhé. A jsme přesvědčeni, že tato oběť smyje všechny hříchy, kterých se tato osoba dopustila!“
A já jsem právě vykonával službu. Vykonával jsem službu pro všechny, kdo si přejí mír, kdo si zpívají moje písně. Obětoval jsem se pro druhé a v okamžiku převzetí Puškinovy ceny tato oběť smyje všechny hříchy, kterých jsem se dopustil. Byl jsem tedy na správném místě, na místě, kde se lidé obětují pro druhé, byl jsem na Golgotě, kam mne pozval sám Lucifer…
Když se po několika sekundách zase vyloupl ze světla reálný svět, stála přede mnou Markéta.
Ale tato Markéta vypadala úplně jinak než Markéta, která se se mnou loučila na ostravském nádraží, protože tato Markéta byla královnou tohoto galaplesu, z jejich úst nebyl cítit rum a nebylo z nich cítit ani pivo a její tvář byla nalíčena tak, že se jí člověk musel okamžitě kořit, protože takto se skutečně líčí jen královny, jen královny mohou mít, a taky mají, tak plné a červené rty, že mi připomínaly ty rty, sladká těšínská jablíčka.
„Tak jsem ho přivedl na váš rozkaz, královno!“ řekl patriarcha Kirill, mhouře lišácky oči jako starý, přespříliš zkušený kocour.
„Děkuji vám, otče Kirille. Morkové kosti najdete tam jako vždy, ve své misce. Můžete jít, dnes už vás potřebovat nebudu,“ propustila Markéta patriarchu Kirilla.
„Děkuji vám, královno, a slibuji, že si na těch morkových kostech opravdu pochutnám. A co z nich zbude, to, s vaším dovolením, hodím před chrámová vrata toulavým psům,“ uklonil se patriarcha Kirill a vmžiku se vypařil, zůstal po něm jen prchavý záblesk.
„Hodný a opravdu milý člověk, tenhleten patriarcha, nenechme se mýlit mitrou, kterou má na hlavě a nenechme se mýlit panagiou, která se mu houpe na hrudi, v jádru je to nezkažený dobrák,“ usmála se Markéta a vášnivě mě chytla za ruku. „Miluji vášně básně a vaše písně, pane Jarku! Když čtu vaše básně, když si je pološeptem, někdy ovšem snad až příliš vášnivě, recituji, když zpívám vaše písně, jsem hned lepším člověkem! Lepším člověkem a taky pokornější ženou!
Ne, neříkejte, prosím, že to není možné!
I já dokážu být špatnou a zlou! I já mám chvíle, kdy jsem krutá a panovačná, kdy ve mně bobtná cosi zlého a ohavného, kdy mne ovládají ty nejzavrženíhodnější pohnutky!
Když jsem taková, respektive když sama cítím, že už jsem zase taková, sáhnu po vašich básních, jako sahá tonoucí po stéble, jako sahají hříšnice, které se vaří v kotli plné pekelné smůly, po cibuličce, jak o tom píše ten starý chlípník Dostojevskij, který se tak geniálně dokázal vcítit do duše ruských Mongolů.
Přečtu si vaši báseň, zazpívám si vaši píseň a hned je to všechno zlé ve mně vyhubeno, i když jen na chvíli, protože ženská povaha už je taková, a já jsem nejen žena, ale jsem i královna, a to je potom těžké nebýt zlou a panovačnou, když vidíte, jak se všichni přede vámi plazí.
Ano, tak to je, pane Jarku, k vám mohu být upřímná! Když vidím, jak se všichni přede mnou plazí, ministři, oligarchové, ba i generálové, ti se přede mnou plazí nejvíce, popadne mne vždy zlomyslná chuť kopnout si do nich, jako do těch nejposlednějších nevolníků.
Mohla bych se nad nimi sklonit, uchopit je za ramena a říct jim, ať se přede mnou neplazí, jsou to přece taky lidé, i když jsou to ministři, oligarchové či generálové. Je to přece odporné, když se takoví významní lidé před někým plazí. Nevolníci, ti ať se plazí, ty vezmi čert, ti se plazit musí, aby byli jednou prvními.
Ale proč se musejí plazit i ministři, oligarchové a generálové? To je přece ohromná nespravedlnost, aby se plazili i oni, řekněte sám, pane Jarku!
A přesto se přede mnou plazí, protože jsem královna! A když vidím, že se přede mnou plazí, ovládne mě, marná sláva, zlo.
Neřeknu jim: ‚Člověče milý, vstaň! Jsi generál, významný člověk, plazíš se jako červ!‘
Já je místo toho kopnu, kopnu je rovnou do obličeje, protože mě ovládlo zlo.
,Bože, co jsem to udělala!‘ zhrozím se a v ten hrůzný okamžik jste jedinou mojí záchranou vy, pane Jarku.
,Já viděl kometu…,‘ začnu rychle odříkávat, jako bych se modlila otčenáš, a tak porazím to zlo v sobě.
Vrhnu se k tomu nebožákovi, do kterého jsem kopla. Líbám jej na tvář a prosím jej vroucně o odpuštění, plazím se před ním, jako se on plazil přede mnou. Ale nebýt vaší poezie, nebýt vašich písní, nikdy bych to nedokázala, takto se ponížit, abych se stala dobrým člověkem, zkopala bych ty červy nejspíše do bezvědomí!
Moc vám děkuji, pane Jarku! Jsem vám velmi zavázána, zachránil jste moji duši před věčným zatracením. Vaše poezie, vaše písně, to je ta cibulička, která mě vytáhla z kotle plného vařící se smůly, moc vám děkuji, pane Jarku!“
Markéta, královna galaplesu, se mi vrhla k nohám, pevně je stiskla a líbala tak, jako bych byl já, ne Rusko, tím Kristem, který podruhé přišel na tento zkažený svět, aby jej ohněm očistil od všech jeho hříchů a od veškeré jeho zkaženosti.
„Já jsem jen básník. Největší!“ upozornil jsem Markétu. „Tak je to!“
Ale ještě dlouze, dobře dvě minuty, nebo tři minuty, trvalo, než se Markétka zase zvedla.
„Promiňte, promiňte, pane Jarku, nechala jsem se příliš unést svými city,“ řekla omluvně, když si upravila vlasy, a kývla směrem za mne. „Vidíte tamty dva?“
„Ano, vidím,“ kývl jsem, když jsem spatřil nějaké dva muže, jak spolu velmi družně rozprávějí u jednoho stolu.
„To jsou Ježov s Berijou. Nebyli vždy takoví. Ale pak jsem jim začala recitovat vaše básně, začala jsem jim pouštět vaše písně. A podívejte, jací jsou dnes z nich kamarádi! Jeden bez druhého nedají ránu, a to díky vám!“ slzela dojetím Markétka. „Původně byli tři. Tři největší kamarádi. Ale Jagoda, tak se ten třetí jmenoval, dnes ráno vypadl z okna, proto sem nemohl přijít.
Čím bychom byli, my Rusové, bez vašich písní a básní, pane Jarku?
Byli bychom jen stepními barbary!
To vy, vaše básně a vaše písně, jste z nás udělal kulturně nejvyspělejší národ!“
„Je to už třicet pět roků. Byl jsem tehdy mladý bard s kytarou a krycím jménem Mirek. V Ostravě, na jednom ze svých prvních koncertů, jsem zpíval píseň Bulata Okudžavy o setkání s Puškinem a hle, stal se zázrak, Alexandr Sergejevič je teď tady se mnou!“ zahlásil jsem, celý rozechvělý.
„Ano, je tady s vámi, Alexandr Sergejevič,“ řekla Markétka a ztěžka se nadechla, „nevím, jak to říct. Tak to řeknu rovnou. Ano, řeknu to rovnou, nebudu vám lhát. Puškinovu cenu vám předá Putin.“
„Je to pro mne velká čest!“ zatetelil jsem se blahem.
„No, právě, pane Jarku,“ zvážněla Markétka a spolu s tím i zkrásněla, byla z těch žen, které jsou nejkrásnější, když jsou vážné, „Putin je lokaj, ten nejposlednější lokaj. Všechno je na něm lokajské. Hnusí se mi, ani nevíte jak. Ale tak se přede mnou plazil, že vám chce předat Puškinovu cenu, až jsem mu raději vyhověla, abych se nepozvracela hnusem.
Bože, kdybyste to viděl!
Ale to není vaše vina! Já si za to můžu sama, že ho ještě trpím. Ale tam, kde je krása a vznešenost, musí být i hnus a zrůdnost. On, Putin, je můj nejcennější šperk, jestli mi rozumíte. Vedle jeho hnusnosti a zrůdnosti o to víc vynikne moje krása a moje vznešenost.
Odpusťte mi, jestli můžete, jsem jen marnivá žena, za všechno může Putin, ne já!“
Vypadalo to, že se Markétka rozpláče. A to by byla jistě katastrofa, protože slzy by vyžraly do jejího make-upu nezahladitelné stopy ve chvíli, kdy se galaples ještě pořádně ani nezačal.
Katastrofa byla na spadnutí, ale naštěstí jsem si věděl rady.
„Za všechno může Putin, i za stav ústních dutin,“ začal jsem zvesela zpívat.
Zabralo to! Markétka se rozesmála, slzy byly ty tam.
„Děkuji, pane Jarku! Zase jste mě zachránil. Bože, kdyby mi tak slzy zničily make-up!“ radovala se Markétka. „Jsem ráda, že se na mne nezlobíte kvůli Putinovi. Nebojte, dohlédnu, aby si umyl ruce. Tamhle je vaše místo, až budete na řadě, zavolají vás.“
Markétka ukázala do rohu, kde už pro mne byla přichystána jantarová psí bouda, kterou by mi záviděl i vlk z Jen počkej, kdyby nepadl na Donbase při obraně vlasti na jaře 2014 nedaleko Doněcku, což mne, stejně jako mnoho mých generačních souputníků velmi zasáhlo, třebaže měl na sobě uniformu bez označení, pořád to byl vlk z Jen počkej.
Bouda se ukázala být vevnitř velmi prostornou, byl to vlastně takový palác v paláci. Když jsem se v boudě uvelebil, vyčuhovala mi z ní jen hlava, ale ne celá, jen knír. Ovšem na řetěz jsem se uvázal sám ještě předtím, než jsem do své boudy zalezl. Pravda řetěz byl trochu rezavý, ale svůj hlavní účel plnil, nemohl jsem nikam odběhnout a ztropit, nedej bože, nějakou chuligánskou výtržnost.
Olizoval jsem morkovou kost, kterou mi u boudy připravili, a sledoval galaples. Markétka, jeho královna, měla na sobě svetr ve vzoru pepita, což bylo znamení, že galaples už začal. Kapelník pozdvihl taktovku, vytáhl aktovku a v ní měl noty Komety.
Jako první mohutně nastoupily dechy, zněly úplně jako Stalinovy varhany, po nich se plíživě přidávaly smyčcové nástroje, až konečně pěvecký sbor Alexandrovců zapěl jako uragán: „Já viděl kometu…“
V tom okamžiku kdosi stáhnul roletu a taneční parket se zaplnil postavami. Jednomu tanečníkovi chyběla ruka, jinému zase noha, někteří neměli hlavu a dalším zase vylézala střeva z břicha. A mezi nimi proplouvala Markétka ve svém pepitovém svetru a s každým z těchto tanečníků prohodila slovo, na každého se mile usmála, až se konečně ocitla u mojí boudy.
„Granát ho úplně roztrhal. Bránil mateřskou školku plnou dětí, nic z něho nezůstalo, když padl za vlast,“ ukázala Markétka na prázdnou uniformu, ve které nikdo nebyl a která tančila hned vedle mne. „Jak se vám líbí můj galaples?“
„U totemu tančí kmen, náčelník byl popraven, očička mu vydloubli, vesničané přitroublí,“ odpověděl jsem a dodal, „nikdy jsem neslyšel tak pěknou Kometu. Ani v podání Janáčkovy filharmonie ne.“
„Miluji je. Už v kolébce jsem je milovala, když mi zpívali vaše ukolébavky, pane Jarku. Jak nádherné dokážou ztišit hlas, když mají uspat malé dítě svým zpěvem!“ pronesla na adresu Alexandrovců, kteří stále dokola pěli Kometu, Markétka. „Až vám řeknu aport, půjdete si pro Puškinovu cenu.“
„Ano, rozumím, budu čekat na povel,“ přikývl jsem.
„Promiňte, ale slíbila jsem mu tanec, je to jeho sen, tančit se mnou,“ omluvně se usmála Markétka a vytvořila nádherný taneční pár s prázdnou uniformou.
„Sólo pro královnu a jejího tanečníka!“ vykřikl jsem a opravdu se všichni ostatní stáhli z parketu a vytvořili kruh, v jehož středu tančila Markéta s vojákem, ze kterého nic nezůstalo, protože ho zasáhl granát, když na Donbasu bránil školku plnou dětí.
Vášnivější tanec jsem neviděl ani jako dítě v havířských koloniích v rodné Ostravě, když se slavil Den horníků a všude vyhrávaly heligonky. To už nebyl tanec, ale milostný akt, kdy prázdná uniforma pronikala hlouběji a hlouběji do Markétky, která se jí otevírala, jako se země otevírá těm, kteří v jejím lůně rubou uhlí pro Tykače.
Pár kroužil po parketu stále rychleji, až ho jakási odstředivá síla vymrštila ven z kruhu rovnou k mojí boudě, o kterou se Markétka opřela rukama, zatímco prázdná uniforma vyhrnula její dlouhý svetr, pod kterým už nebylo nic dalšího.
„Aport, aport!“ stačila ještě vydechnout Markétka, než se jí zmocnil orgasmus a moje bouda se začala chvět jako při zemětřesení nebo raketovém útoku.
A sotva jsem uslyšel královnin povel, vyrazil jsem vpřed s takovou radostí, že jsem se ani nepustil z řetězu, kterými mne spojoval s jantarovou psí boudou jako pupeční šňůra. Prostě to byl podmíněný reflex, který kdysi profesor Pavlov vypěstoval u svých psů. Když se řekne aport, tak vyrazím pro Puškinovu cenu, i kdybych měl za sebou na řetězu táhnout celý Kreml i s přilehlým mauzoleem, kde tiše a bez hnutí čeká na své zmrtvýchvstání Vladimir Iljič Lenin.
Naštěstí byl ale řetěz, na který jsem se předtím sám uvázal, v dezolátním stavu. Přetrhl jsem ho jako niť při přišívání knoflíků na parádní vojenskou uniformu, aby na Den vítězství nechyběl na Rudém náměstí ani jediný vyleštěný knoflík. Vypadal, ten řetěz, masívně, to ano. Ale když na to přišlo, když jsem si měl běžet pro Puškinovu cenu, ukázalo se, že je mnohem víc chimérou než řetězem, na který se uvazují u svých bud psi, aby mohli zuřivě štěkat na kolemjdoucí.
Běžel jsem přes celý sál až do toho nejzapadlejšího koutu, kde už na mě čekal Putin. Jeho tvář byla skutečně lokajská, jak mě před tím varovala Markétka. Ale pro mě bylo důležité, co držel ve své ruce. A ve své ruce držel Puškinovu cenu. Moji Puškinovu cenu, kterou jsem si zkoušel v podzemním bunkru a která mi padla jako ulitá.
zdroj: Karel Trčálek, Jarek (dezolát z Těšína), 1. vydání, Vsetín, vlastním nákladem, 2026
