Článek
Bůh miloval zápalné oběti, doslova se mohl po nich utlouct. Proto taky nařídil svému vyvolenému lidu, aby Mu, jedinému Bohu ve veškerém universu včetně paralelních vesmírů, přinášel zápalné oběti pokud možno nejčastěji. Vyvolený lid ho uposlechl, přinášel zápalné oběti a tak se Bůh ve svém království cítil jako v sedmém nebi.
Ale to všechno přestalo, když se v Božím království ocitla Panna Maria, bohorodice, tedy žena, která Bohu odnosila jeho Syna, později obětovaného pro spásu a život věčný těch lidí, kteří v tohoto Božího Syna uvěřili.
„Máš to tady pěkné, na chlapa je tady docela čisto,“ řekla uznale Bohorodice, ale pak se jí zkřivila tvář, „co to tady tak smrdí, proboha svatého?“
„To je zápalná oběť, dělá mi dobře na nervy,“ vysvětlil Bůh.
„Zápalná oběť? Když jsem byla malá, tak nic nenáviděla tak, jako zápalnou oběť, bylo mi z toho na zvracení!“ prohlásila Bohorodice a rázně dodala. „S tím je teď konec! Jsi Bůh! Nejsi nějaký démon, aby ti lidi přinášeli zápalné oběti. Musí ti stačit, že ti lidé obětovali tvého jediného Syna, aby si tě usmířili a žili zase věčně jako před vyhnáním z ráje!“
A tak se Bůh musel vzdát svých milovaných zápalných obětí.
Ale aspoň se teď dá v Božím království dýchat, nikdo se tam nedusí hustým našedlým dýmem…
