Článek
Už téměř dva tisíce let je známo, že Bůh, nestvořený a věčný, je ve skutečnosti trojjediný, neboť se skládá ze tří božských osob, tedy Otce i Syna i Ducha svatého, kteří spolu navzájem sdílí své božství, protože jim ani jiného nezbývá, když jsou tři.
Není proto divu, že tyto tři božské osoby mezi sebou i komunikují. Ono totiž mlčet ve třech je přece jen o dost náročnější, než když jste Bůh a jste sám, protože takový Bůh musí být vždy sám, ježto mimo něho nic není. Kam se takový osamělý Bůh podívá, tam vidí jen zase sebe sama, věčného a nestvořeného, protože nemůže existovat nic, co by nevyplývalo z Boha.
Dá se říct, že Otec i Syn i Duch svatý mají náramné štěstí, že jsou tři a nejsou tedy odsouzeni k věčné samotě, že si mají s kým popovídat, že se mají s kým podělit o svá velká trápení i o své drobné radosti. Děje se tak sice samozřejmě pořád jen v rámci jediného Boha, ale i tak je to určitě pokrok, které všechny tři božské osoby dokážou, doufejme, náležitě ocenit.
I teď, v tomto jediném a dále nedělitelném okamžiku (přičemž tato nedělitelnost je základním stavebním kamenem věčnosti, která je rovněž sama o sobě nedělitelná, neboť věčnost nelze nijak ohraničit, stejně jako nekonečno) ony tři božské osoby mezi sebou rozprávějí a předmět tohoto jejich rozhovoru je opravdu velmi vážný, dost možná je to jeden z nejvážnějších rozhovorů, které kdy vedly.
OTEC: „Jsi tam, Duchu svatý?“ (myšleno ve Vatikánu)
DUCH SVATÝ: „Ano jsem tam, protože já jsem ve Vatikánu pořád, jsem tam, respektive zde zavřený jako ve vězení, musím zde být, protože kdybych zde nebyl, neměla by existence Vatikánu žádný smysl.“
OTEC: „Vím, vím, však jsem to taky sám vykoumal, že budeš pořád ve Vatikánu, aby to všechno mělo aspoň nějaký smysl. Jak je na tom?“ (myšlen Svatý otec)
DUCH SVATÝ: „Je na tom náramně dobře! Proces osvobozování bude brzy úspěšně dokončen! Duše opustí smrtelné tělo a bude opět svobodná.“
OTEC: „To rád slyším! Mám tuto duši opravdu rád, dá se říct, že ji miluji. A mám radost, že tato duše brzy opustí svět, do něhož jsem za trest vyhnal lidi z ráje, když okusili ovoce poznání. Je to dobrá a milá duše, myslím, že už toho vtělování měla dost.“
SYN: „I já si, Otče, myslím, že tato duše se už nemusí dál vtělovat. A na mém názoru taky záleží. Kolikrát o mně mluvila a vždy jen hezky.“
OTEC: „Ano, i na tvém názoru záleží, Synu. Už nedovolím, aby se tato duše musela dál vtělovat. Duch svatý se už o to postará.“
DUCH SVATÝ: „Ano, rozumím. Hned, jak to bude možné, provedu anihilaci této duše, aby byla vysvobozena z řetězce vtělování. Rozpustím ji v sobě samotném.“
SYN: „Otče, víš, co si myslím? Že už by to ohavné vtělování mělo přestat u všech lidí! Vím, o čem mluvím, vždyť i já jsem byl jednou vtělen a vysvobodilo mě z toho až to spásné ukřižovaní! Už bych to nechtěl nikdy zažít, být vtělený!“
OTEC: „Jinak to nešlo, Synu. Musel jsi být vtělený, jinak bys nebyl Spasitel, nic lepšího zatím nikdo nevymyslel než to, že jsem tě musel nechat vtělit se a tak tě obětovat pro spásu lidí.“
SYN: „A proto tě prosím, Otče, protože vím, o čem mluvím, nedovol už, aby ještě musela nějaká ubohá lidská duše dělat papeže. Něco takového je prostě barbarské! Ano, už žádný papež!“
OTEC: „Ale to bych tě musel zase poslat na svět. Víš, jak stojí psáno. A přitom bych ten svět musel zničit, aby se všechny lidské duše dostaly do mého království, to znamená, aby se rozpustily v Duchu svatém, přestaly existovat jako samostatné entity bytí a staly se opět mnou samotným, to jest, vrátily se do stavu před svým stvořením. A to chceš?“
SYN: „Ano, to chci, Otče!“
DUCH SVATÝ: „No mně, pokud můžu říct svůj názor, by to taky nevadilo. Aspoň bych se nemusel zase účastnit konkláve. Jen si to představte, jaké to je, být zavřený i přes noc v jednom baráku se samými muži, kteří nikdy nepoznali ženu! Hotová Sodoma Gomora!“
OTEC: „Když myslíte, tak dobrá. Už nebude žádný papež, skoncujeme to. Nařídím andělům, aby zahájili likvidaci pozemského světa hned, jakmile papež vydechne naposled. A ty, Synu, si nezapomeň vzít slavnostní roucho, ať to má nějakou úroveň. Víš přece, jak si věřící potrpí na slavnostní roucho, ještě by nevěřili, že jsi to ty, kdyby ses zjevil v těch svých montérkách, co v nich pořád chodíš.“
SYN: „Já mám, Otče, takovou radost, že už je tomu všemu tam dole konec. Vždyť už se na to vůbec nedalo dívat.“
OTEC: „Moje vina, měl jsem to udělat už dávno, už když se osvobodila ta duše, co byla ve Wojtylovi, jsem to měl udělat, pak už to byla jen čistá agonie. Staniž se!“
A jak Bůh v tomto věčně přítomném okamžiku řekl, tak se i v tomto věčně přítomném okamžiku stalo, nebude již žádného dalšího papeže!
