Článek
Vladimir Vladimirovič Putin měl takový pěkný zvyk, že nikdy neplakal.
Neplakal, ani když ho, ještě jako malého, bili a šikanovali větší a silnější chlapci z ulice, neplakal, ani když ho vzali do KGB, neplakal ani, když se rozvedl, ba dokonce neplakal ani tehdy, když ho podesáté zvolili milovaným ruským prezidentem.
Kolikrát všichni kolem něho plakali, včetně Lavrova (ten ostatně plakal moc pěkně, jako všichni poloviční Arméni), ale Vladimir Vladimirovič Putin neplakal.
Jednou se ho Máša Zacharovová zeptala, bylo to právě na Den vítězství, kdy v Rusku pláčou úplně všichni: „Všichni pláčeme štěstím a dojetím, že jsme zvítězili nad fašisty a že jde vojenská speciální operace podle plánu a že se vojenská přehlídka na Rudém náměstí zase vydařila, žádná Armata se při ní nepokazila, jen vy nepláčete, Vladimire Vladimiroviči! Jak to, že nepláčete?“
Vladimir Vladimirovič usmál: „Nevěřím slzám! Nikdy jsem jim nevěřil. Nevěřím slzám, protože na pohřbu Stalina všichni plakali, bylo mi tehdy rovného půl roku!
I mojí mamince stékaly slzy až na její prsy a mísily se s mateřským mlékem, které bylo tak slané, že se nedalo vůbec pít.
Ne, nezlobte se na mě, já slzám prostě nemůžu věřit!“
„Děláte chybu, Vladimire Vladimirovič. Měl byste věřit slzám, slzy jsou nádherná věc. Slzy jsou naše největší ruské bohatství. Máme ropu, máme plyn, máme všechno, na ci si vzpomene, ale nejvíc máme, my Rusové, slz. Měl byste si někdy pěkně poplakat, Vladimire Vladimiroviči!“ řekla vážně Máša Zacharovová a dala si vodku, pak ještě jednu a ještě jednu, až z toho byla celá lahev vodky, kterou Máša vyzunkla jako nic, protože slzy a vodka jdou náramně k sobě.
Nikdy Vladimir Vladimirovič neplakal, celý svůj život, a pak se vám najednou rozpláče na jedné z pověstných kremelských toalet. Sedí tam a pláče a pláče, že by mu i Miloš Zeman mohl závidět. Za chvíli je v Kremlu, to se ví, po Vladimiru Vladimiroviči náramná sháňka. Hledají ho všude možně, až ho konečně najde Lavrov.
„Tady jste! A my vás hledáme po celém Kremlu, i v mauzoleu jsme byli! Tady jste, sedíte a díváte se na špičku svých pantoflí. A my už o vás měli všichni takový strach, báli jsme se, že jste nám vypadnul z okna!“, je Lavrov radostí bez sebe a mateřsky chytne Vladimira Vladimiroviče za rameno, „pojďte, Vladimire Vladimiroviči, je třeba zase pracovat. Lidé z Archangelsku si stěžují, že silnice u nich jsou v špatném stavu, chtějí, abyste je opravil. Pojďte, už jste si dost odpočinul.“
A v tu chvíli zvedne Vladimir Vladimirovič hlavu a vykřikne: „Mír! Bude mír, člověče, copak to nechápete? Bude mír!“
Lavrov uskočí jako uštknutý jedovatou zmijí, které se ostatně v Moskvě nějak rozmnožily, nebylo v létě a na podzim dne, aby někoho v Losím ostrovu neuštkly zmije.
„Cože, vy pláčete, Vladimire Vladimiroviči?“ třeští Lavrov svoje olivově zelené oči na Vladimira Vladimiroviče.
„Ano, pláču, jak bych neplakal, když bude mír! Tolik jsem po něm toužil, a on bude, Sergeji Viktoroviči! Když je mír, tak se musí plakat!“ vysvětluje Vladimir Vladimirovič.
„Proboha, jaký mír? O čem to mluvíte, Vladimire Vladimiroviči, já o žádném míru nic nevím! Netropíte si ze mne žerty?“ uhodí Lavrov na Vladimira Vladimirovče.
Ale ten si žerty evidentně netropí, protože řekne: „Jaký mír? Náš mír, tak je to, Vladimire Vladimiroviči! Volal mi asi před hodinou Trump. Však víte, kdo to je, americký prezident. Ptá se mě, jak se mám. A já mu říkám, že toužím po míru. A on na to, že O.K., že mi věří, že to není problém, že to zařídí.
Tak vidíte, Sergeji Viktoroviči!
Vy jste mi nikdy nevěřil, že chci mír, že po něm toužím!
Nikdo mi tady v Kremlu nevěří, že chci mír, všichni si myslíte, že jen lžu!
Ale Trump mi uvěřil. Slíbil, že mi to zařídí, je to skutečný přítel!
Proto pláču, Sergeji Viktoroviči!
Pro to a pro nic jiného!
Letošní přehlídka na Den vítězství bude zase mírová, já jsem tak šťastný!“
Vladimir Vladimirovič vypadá opravdu šťastně, ale ne tak Lavrov.
„Mír, mír, říkáte mír, Vladimire Vladimiroviči,“ brumlá Lavrov a nedůvěřivě kroutí hlavou, „co je to vlastně takový mír? Já se přiznám, že si vůbec nedovedu představit, jak takový mír vypadá.
A pak, nezapomeňte, že cíle speciální vojenské operace jsou svaté!
A když je něco svaté, tak to nejde jen tak zrušit, kvůli nějakému míru. Leda snad kdyby ten mír byl spravedlivý, což znamená, že všichni nacisti a fašisti budou zlikvidování a Rusko se zase vrátí do svých původních hranic, kopírujících hranice zemí Varšavské smlouvy. S takovým mírem by se už dalo souhlasit.
Ale nezapomeňte, Vladimire Vladimiroviči, co řekl sv. Jan Křtitel!
Sv. Jan Křtitel řekl, že po něm přijde někdo větší a ten bude křtít ohněm. A ten někdo větší, to je Rusko, Kristus národů!
Ta jakýpak mír, Vladimire Vladimirovič, když je to v evangeliu, že musíme křtít ohněm?
Ono bude nejlepší, když vám tuhle dám svěrací kazajku, a ono vás to blouznění o míru snad do večera přejde.“
A opravdu, Lavrov vytáhne svěrací kazajku, nasadí ji Vladimiru Vladimiroviči, takže ten si ani, chudák, nemá jak utřít slzy, které ještě nestačily uschnout na hebké pokožce jeho milé a sympatické tváře…
