Článek
Byl to Lukáš Hejlík, kdo mi otevřel oči, kdo mi na svém vlastním příkladu ukázal, že člověk není zvíře, které jen věčně žere, ale že je člověk, a tedy vlastně i já, především docela kultivovaný tvor, který nemusí jen pořád žrát, jak jsem si mylně myslel, ale který může i docela kultivovaně jíst.
Na základě toho jsem se stal velkým obdivovatelem Lukáše Hejlíka, který toho na poli oslavy člověka, jako dosud známého nejinteligentnějšího tvora, odpracoval skutečně hodně. Nebál bych se ho srovnat třeba i s takovým Leonardem da Vinci, Leninem či Martinem Lutherem, kteří též postavili lidského génia na piedestal dějin celého myslitelného, a nejspíše i nemyslitelného kosmu.
A tak jsem se, jako velký obdivovatel Lukáše Hejlíka rozhodl, že budu putovat v čerstvých stopách Lukáše Hejlíka, stejně jako kdysi putovali lidé ve Svaté zemi v čerstvých stopách Božího Syna, podle jeho gastromapy, která se stala základní mapou pro orientaci v mém životě.
Chci jíst to, co jí Lukáš Hejlík. Chci jíst jako člověk a ne jako dobytek, kterým jsem byl, dokud Lukáš Hejlík nezačal hlásat, že lidé nejsou dobytek a já mu, díkybohu, uvěřil.
V praxi to vypadá následovně. Jdu za Lukášem Hejlíkem v jeho čerstvých stopách až ke dveřím restaurace, kterou se rozhodl navštívit. Dovnitř už ale nejdu, čekám dvě až tři hodiny někde poblíž, abych nepropásl okamžik, kdy Lukáš Hejlík zase vyjde z restaurace na boží světlo.
V ten okamžik nastává moje chvíle.
Vpadnu do restaurace, sednu k nejbližšímu stolu, a když ke mně přijde obsluha, nedočkavě na ni vykřiknu: „Chci jíst přesně to, co jedl ten pán, který právě vyšel z vaší restaurace! Doneste mi to!“
Obsluha se laskavě zeptá: „Opravdu chcete jíst to, co měl ten pán!“
„Ano, dejte mi to!“ přikývnu.
„Prosím, jak si přejete!“ pokrčí obsluha rameny a za chvíli mi přinese talíř se zbytky toho, co jedl Lukáš Hejlík.
A podle těchto zbytků hned poznám, jestli je tento pokrm dobrý či nikoliv.
Pokud toho nechal Lukáš Hejlík na talíři hodně, vím, že tento pokrm není hodný uznání a taky se v něm jen tak porýpu pouze proto, abych se utvrdil ve svém přesvědčení.
Když na talíři už skoro nic není (a musíme si uvědomit, že v restauracích dávají Lukáši Hejlíkovi podvědomě schválně velké porce, aby si šplhli), je to znamení, že je pokrm je dobrý a já ty zbytky opravdu zhltnu, jako bych tři dny neměl sousto v ústech.
A tak vím, díky gastromapě Lukáše Hejlíka, kde je sever a proto se vždy ubírám správnou cestou, aniž bych se musel bát, že zabloudím v temném lese a proměním se zase v dobytek, který nemyslí na nic jiného než na žrádlo, nic nedbaje na jeho kvalitu, hlavně, aby ho bylo co nejvíc a pokud možno zadarmo…
