Článek
Soused je, co si pamatuji, ředitelem ČEZu a nadře se vám, chudák, jako ten kůň, kterého zapřáhli do těžkého vozu a teď, milý koníku, dělej, co umíš, a když ne, zpráskáme tě hezky tuhle bičem, na cukr zapomeň!
Denně jsem viděl souseda, jak se vrací domů z práce a přitom se vždy prohýbá pod těžkými režnými pytli tak, že z něho pot jen lije.
„Jářku, sousede,“ povídám mu jednou, když se zase takhle vracel z práce, „vy se ale nadřete, ohýbáte hřbet, až je vás člověku líto. Co to vlastně pořád nosíte v těch pytlích, že tomu není konce?“
Soused si shodil pytel z ramen, narovnal se, ale ne moc, jen trochu, protože víc už se narovnat nedokázal, otřel si pot z čela a těžce pronesl: „Ale nesu si domu výplatu.“
„No, to máte ale pěknou výplatu,“ řekl jsem mu na to.
„Jo, to mám. Letos mi dali 55 milionů, prý jsem dobře hospodařil, prý jsem podal dobrý manažerský výkon. Nu, člověk musí být rád za to, co má. Ale raději jsem si nechal vyplatit tu zaslouženou odměnu v použitých stokorunách. Víte, kvůli lidem. Kdyby lidi viděli, že si nesu nové pětitisícovky, hned by záviděli, hned by měli řeči, kolik beru, za co vlastně a tak.
Ale když si nesu jen samé použité stovky, lidem to ani nepřijde, že je to tolik peněz, jen nad tím soucitně mávnou rukou, protože stovka, to je dneska nic. Přesvědčte se sám,“ řekl mi soused a otevřel pytel, ve kterém byly jen samé použité stovky.
„Že se vám s tím chce tahat, s takovou drobotinou, vyprdl bych se jim na to ředitelování, být na vašem místě,“ mávl jsem soucitně rukou, když jsem viděl, že v pytli jsou opravdu jen použité stokoruny, protože stovka, to už dnes nejsou žádné peníze, jako za krále Babiše.
Soused pytel zase zavázal, a já mu pomohl s pytlem zpátky na záda.
„Děkuji,“ poděkoval soused a hekaje, pokračoval na cestě domů, sehnutý téměř až k zemi.
„Není zač!“ křikl jsem za ním a vůbec mu těch padesát pět mega nezáviděl, on nosí domů z práce použité stovky v těžkých pytlích, já voňavé tisícovky hezky v ruce, tady není bližnímu fakt co závidět.
