Článek
Václav Klaus se zabral na ruské ambasádě do velmi důvěrného rozhovoru s jejími obyvateli natolik, že se vrátil domů až pozdě v noci. Rychle se převlékl do pyžama, sundal si knírek, a co nejtišeji vklouzl pod peřinu, aby neprobudil pokojně snící Livii.
To se mu ale nepodařilo, protože nešťastnou náhodou zavadil o Turkovu fotografii ve zlatém rámečku, kterou měl na nočním stolku a ten zvuk Livii, bohužel, probudil.
„Už jsi doma?“ zeptala se rozespalá Livie.
„Jo,“ odpověděl Klaus.
„Kdes byl tak dlouho, v Institutu, nebo na ruský ambasádě?“ ptala se Livie.
„Na ruský ambasádě,“ odvětil Václav Klaus.
„A co ti říkali?“ mnula si Livie oči.
„Že jsme nepřátelská země, protože u nás vládnou fašisti, a tak nás zničí,“ odpověděl Václav Klaus.
„A cos jim na to řekl?“ zajímalo Livii.
„Vůbec nic,“ odvětil Klaus.
„Tak to jsi dobře udělal. Jednak maj na ruský ambasádě svobodu slova, a jednak by to bylo nediplomatický jim na to něco říkat, ruská politika je věcí ruských občanů a jimi zvolených politiků. Dobře, že jsi držel hubu, vím to, taky jsem pracovala v diplomacii,“ pochválila Livie Klause a dala mu za odměnu takovou mlaskavou pusu, až to probudilo sousedy.
„No jo, ty zase řáděj, to se starej určitě zase vrátil do Rusáků, nebo vod Turka,“ pomyslili si sousedé, kteří byli ale naštěstí tolerantní lidi, kteří si už na to noční mlaskání u Klausů docela zvykli, nijak jim nevadilo, že je to v noci budí, a proč by jim to taky mělo vadit, když má Václav Klaus taky Puškinovu cenu?
