Článek
Každé brzké ráno jsem vídával Šlachtu s Macinkou, jak postávají na rohu ulice hned vedle oranžové poštovní schránky a o čemsi spolu družně rozprávějí.
Podle toho, jak se tvářili, to vypadalo, že se řeší bezpečnostní politiku. Šlachtovi žhnuly jeho pronikavé uši a Macinka tomu horlivě přikyvoval, jako by snad Šlachta ani nebyl Šlachta, ale prof. Václav Klaus, jakkoliv je něco takového zhola nemožné, nevěřím tomu, že by prof. Václav Klaus byl zároveň i Šlachtou, na to je Šlachta příliš inteligentní.
V každém případě, ať už tomu bylo jakkoliv, byli ti dva dospělí, vždy slušně oblečení a řádně umytí muži, o jejichž dospělosti jsem nikdy ani trochu nepochyboval, ukázkou nádherného a ryzího přátelství.
Ale několik posledních dnů postával Šlachta na nároží docela sám, po Macinkovi nikde ani stopy. Ať jsem se kolem sebe rozhlížel sebe víc, nikde jsem nezahlédl ten jeho roztomilý chlapecký kukuč a to jsem se schválně díval i na kandelábry.
Nedalo mi to a tak jsem se Šlachty zeptal přímo: „Kde máte, kamaráda, člověče? Snad se mu něco nestalo!“
Šlachta se smutně usmál: „Už nejsme kamarádi. Chtěl, abych mu opravil kombajn, praskla mu na něm převodovka. Ale já mu řekl, že kombajny už neopravuji, protože jsem teď v Senátu. A on mi na to řekl, že už nejsme kamarádi, protože naše pohledy na svět se rozcházejí úplně ve všem, protože on je prý pravicový a já jsem naproti tomu prý středový.
Nevíte, co to znamená, když je někdo středový?“
„Tak to opravdu nevím, co to znamená, fakt ne,“ pokrčil jsem rameny.
„Tak vidíte,“ usmál se smutně Šlachta a v jeho ušlechtilém obličeji se zračila tatáž bolest, jako se zračí v obličejích všech lidí, kteří právě dočetli Tři kamarády od Remarqua…
