Článek
Do Vémolandu to bylo ještě dobrých deset kilometrů po pěkné, docela dobře sjízdné, protože řádně udržované silnici, když Vémola nařídil svému řidiči: „Zastavte, prosím vás, ať si vystoupím.“
Řidič, kterým byl známý advokát, sice zastavil, ale přece jen poznamenal: „Zavezu vás až domů, už to není daleko. Za deset minut jsme tam.“
Ale Vémola byl proti: „Chci se trochu projít, musím se nadýchat čerstvého vzduchu. Moc vám za všechno děkuji. I za ty peníze, co jste mě půjčil na kauci.“
„Chápu, vzduch je důležitý,“ přikývl řidič a dodal, „buďte opatrný. Meteorologové vydali výstrahu před ledovkou. Má se tvořit, ať neuklouznete.“
„Dám si pozor. Nashledanou,“ odpověděl Vémola a vystoupil z ojetého černého mercedesu.
„Nashledanou. Zatím,“ zavolal za Vémolou advokát a otočil svoje auto ke zpáteční cestě.
Vémola kráčel po levé krajnici, nadechoval se vzduchu, zatímco na něho troubila okolo jedoucí auta, jejichž řidiči slavného bijce hned poznávali, majíce radost, že je opět na svobodě.
A Vémola šel a šel, až přišel konečně domů.
„Tak jsi zase doma, vítám tě,“ přivítala ho Lela, jeho zákonitá žena před pozemskými úřady i před Bohem. „Co jsi byl pryč, s ničím se tu nehýbalo. Nebyla jsem na žádné plastice, aby sis o mě nepomyslel něco nepěkného, když jsi byl ve vazbě. Jen trochu nasněžilo.“
Lela měla pravdu. Zatímco byl Vémola ve vazbě, všude kolem bylo bílo, až oči přecházely.
„S tím už jsem skončil! Nestojí to za to, těch pár bytů, co jsem za to koupil,“ řekl rozhodně Vémola. „Vrátím se zase do klece a tam očistím svoje jméno. Už jsem to slíbil Novotnému. Klec není cela, klec je jediné místo, kde se cítím opravdu svobodný. To jsem pochopil ve vězení. Když nejsem v kleci, připadám si jako zavřený.“
I Vémola měl pravdu, klec je jediné místo, kde se člověk může cítit svobodným…
