Článek
Jste-li spisovateli, tak zcela jistě víte, že pokud píšete knihu a už se pomalu blížíte k jejímu konci, tak jsou na to nejlepší Alpy, jejichž zapadlá horská údolí s minimem automobilového provozu poskytují ideální podmínky pro to, abyste se mohli plně soustředit na dokončení své další knihy, svého dalšího zásadního románu.
Ráno vstanete, napíšete dvě až tři strany, pak se projdete po horách, trochu se prospíte a ještě večer stihnete přidat další stranu. Tak dobře vám jde práce od ruky a ani se nenadějete a váš román je hotový a vypadá přesně tak, jak jste si ho představovali, jeho postavy jsou životné a řádně psychologicky prokreslené, děj je logický a odsýpá a aby toho nebylo málo, i podtext vašeho literárního díla je evidentně filosofický.
Naše paní spisovatelka byla rovněž spisovatelka a tak to všechno samozřejmě věděla. A když nadešel ten požehnaný čas, kdy se přiblížila ke konci svého románu, neváhala ani chvilku, vyšvihla se na auto a pelášila do Alp, aby mohla svůj další román v klidu dokončit, obkroužena ze všech stran mlčenlivými horskými velikány.
Vždy ráno vstala, napsala dvě až tři strany, potom se šla projít, po návratu z túry si trochu schrupla, večer napsala další stranu, a před tím si ještě namazala nohy Alpou, protože to četla v jednom románu od Dostojevského, konkrétně v Běsech, kde jedna postava jménem Stavrogin dělala před spaním přesně totéž, vždy si před spaním mazala nohy alpou.
A když si paní spisovatelka namazala nohy Alpou, otevřela si svoji milovanou knihu, Mistra a Markétku a před spaním si v ní hezky početla, načež ji odložila a usnula spánkem nikoliv spravedlivých, to by bylo málo, ale spánkem těch nejspravedlivějších, protože byla skutečně nejspravedlivější.
A tak tomu bylo i onoho večera. Spisovatelka si důkladně namazala svoje nohy Alpou, přesně jako Stavrogin, a sáhla po Mistrovi a Markétce. Ale ještě než knihu otevřela, ozvalo se zaklepání na okno. To bylo velmi podivné a zvláštní, protože okno se nacházelo v podkroví staré selské usedlosti přestavěné na penzion a nevedly k němu žádné schody, natož žebřík!
Ale naše paní spisovatelka měla pro strach uděláno!
Nebojácně přistoupila k oknu a otevřela jej.
Bylo to přesně tak, jak si myslíte, že to bylo.
Paní spisovatelka skutečně spatřila v otevřeném okně Markétku, která se pomazala krémem od Wolanda, tajemného cizince, který způsobil rozruch v Moskvě.
Markétka se na paní spisovatelku usmála a řekla: „Letím rozmlátit byty všem těm, kteří přispěli na ukrajinskou raketu Dana 1. Chceš letět se mnou?“
„Chci! Zabíjení Ukrajinců musí přestat!“ vyhrkla okamžitě paní spisovatelka, protože jí velmi vadilo zabíjení Ukrajinců.
„Nám, Rusům, to zabíjení Ukrajinců taky velmi vadí, taky bychom je už nechtěli zabíjet. Ale co nám zbývá, když všechny cíle speciální vojenské operace ještě nebyly splněny, protože se Ukrajinci ještě pořád brání?
Už máme toho zabíjení Ukrajinců plné zuby, ale Západ nás pořád k tomu nutí.
Ukrajinci na nás odpálí Danu 1 a my budeme muset, protože naše válka je svatá, odpálit deset raket na ukrajinské nemocnice a školky.
Navěky buď proklet Západ!
Musíme rozmlátit byty těch, kteří přispěli na Danu 1 tak, jako by tyto byty zasáhly naše ruské rakety!
Chtějí válku, mají ji mít!
Podporují zabíjení Ukrajinců, ať sami vidí, jaké to je, když nějaký obytný dům zasáhne naše ruská raketa!
Tady máš krém, namaž se!“ podala Markétka paní spisovatelce zázračný krém.
„Já už se mazala Alpou, jako Stavrogin. Nevadí to?“ zeptala se paní spisovatelka.
„Nevadí, právě naopak! Alpa účinek krému zmnohonásobuje!“ odpověděla se smíchem Markétka.
Po těchto slovech už paní spisovatelka na nic nečekala. Namazala se zázračným krémem a sekundu na to si to už svištěla s Markétkou nocí, vlasy jí vlály a hvězdy nad nimi plály všechny rudě, jako v nějakém živém snu, který lze snadno zaměnit za skutečnost, pokud ovšem i ta není jen živým snem…
Páni, to byla dámská jízda!
Naše divoženky přiletěly k oknu přispěvatele na Danu 1, celé ho vysklily a vtrhly do bytu, který rozmlátily na cimprcampr, jako by skutečně dostal zásah ruskou raketou, a pak zase odletěly k dalšímu bytu, kde se opakovalo totéž. Párkrát jim s tím pomohl i docent Ševčík, který šel náhodou kolem a kterému taky vadilo zabíjení Ukrajinců.
Říkám vám, že nebylo jediného přispěvatele na raketu Dana 1, že nebylo jediného chciválka, kterému by paní spisovatelka s Markétkou (a s docentem Ševčíkem) nerozmlátila byt. Když bylo toto požehnané mírové dílo hotovo, vrátila se paní spisovatelka zase do Alp, kde se s Markétkou rozloučila.
„Tak se bojuje za mír! Děkuji ti, oni si to příště rozmyslí, přispívat na ukrajinskou raketu! Spi sladce, moje milá!“ řekla Markétka na rozloučenou a zmizela v noční tmě, která už ovšem na východním obzoru začala povážlivě řídnout.
Není divu, že paní spisovatelka usnula, jako když ji do Alpy hodí a když se pak probudila, bylo to těsně před polednem, sedla si za psací stůl a ještě téhož dne svůj román šťastně dokončila, protože i spisovatelům dělá mír náramně dobře, čehož nejlepším důkazem je sám Dostojevskij, který v míru napsal svá největší díla, která žádný spisovatel nepřekonal dodnes…
