Článek
Ještě je mezi námi relativně dost lidí, kteří si aspoň mlhavě pamatují devadesátá léta minulého století.
Jediné, co si z této, v mnohém přelomové, epochy aspoň mlhavě pamatuji já, je to, že neexistoval Instagram, o ničem takovém neměli lidé tehdy ani ponětí.
A protože neexistoval Instagram, nezbývalo statisícům nedočkavců nic jiného, než trpělivě každý týden čekat na to, až bude sobota a oni se dozví nejnovější informace o osudu černých čápů, kterým zvídaví lidé přimontovali tzv. batůžky, jež, a to doslova, udávaly aktuální polohu těchto ptačích migrantů.
Byl jsem jedním z těchto nedočkavců, a když se v sobotu ráno ozvala v éteru znělka populárně vědeckého magazínu Meteor, sotva jsem dýchal vzrušením, co se s čápy během uplynulého týdne stalo, zda žijí a zda jsou šťastní a spokojení ve svých afrických zimovištích, protože Dubaj byla v tu dobu stále jen provinční metropolí.
Tím člověkem, který mne a se mnou i celý zbytek národa seznamoval s průběhem čapí odysey, nebyl nikdo jiný než Miroslav Bobek, tehdy mladičký, ale už velmi perspektivní ornitolog, jenž udělal pro popularizaci černých čápů nesmírně mnoho.
Proto, že si pamatuji tuto dobu, přestože velmi mlhavě, mne hluboce zasáhly informace o tom, že Miroslav Bobek rezignoval na post ředitele pražské ZOO z důvodu štvavé kampaně, kterou proti němu vedli někteří zaměstnanci pražské ZOO.
„Kde byli tito lidé, když nás Miroslav Bobek těšil zprávami o tom, že se černým čápům vede dobře? Kde byli, když jsme nedýchali u rozhlasových přijímačů?“ ptám se, znechucen tím, čeho všeho může dosáhnout prostá lidská zloba a do jakého bahna může zatáhnout osoby, které se ničím neprovinily.
Samozřejmě stojím na straně Miroslava Bobka, protože to byl on, kdo formoval můj postoj k černým čápům, kdo mne seznámil, a to velmi detailně, se všemi rozměry jejich života.
Ale protože chci být zároveň objektivní, protože takto se má postupovat při vědeckém zkoumání, klást důraz na co největší objektivitu, zašel jsem si sám do pražské ZOO.
A co jsem zjistil?
Zjistil jsem, že její zaměstnanci vůbec nevypadají jako týrané lidské bytosti, ale právě naopak!
Samozřejmě mohlo to být jen zdání, kdy se pečlivě udržovanou fasádou skrývají zcela zdevastované a plesnivé interiéry.
A tak jsem dal slovo těm, o které jde v zoologických zahradách především, tedy živočichům v nich, mnohdy i za peníze daňových poplatníků, chovaných.
A jelikož jsem se právě nacházel u klece s paviány, dal jsem slovo jim.
„Ne, pan ředitel Bobek vůbec po nikom neřval, to bychom si museli všimnout, a po nás už vůbec ne,“ potvrdili mi paviáni, že pan Miroslav Bobek je slušný člověk.
O to víc je nespravedlivé, co se mu stalo, právě jemu, který vypiplal pražskou ZOO doslova z ničeho.
Žijeme holt v chorobně přecitlivě době. Máme Instagram, máme sociální sítě plné nenávistných komentářů, ale nemáme žádnou odolnost. Dřív se otroci či nevolníci bičovali a nikdo si na nic nestěžoval, dnes nemůžete už ani řvát po zaměstnancích, protože je to údajně uráží a deptá.
Až přijde válka nebo až přijde apokalypsa, k čemu nám bude dobrá tato chorobná přecitlivělost?
Samozřejmě, že nám bude k ničemu, psychicky se zhroutíme hned v prvních sekundách jaderného bombardování či definitivního blackoutu, jak se teď zhůvěřile nazývá docela obyčejný výpadek elektrického proudu…
