Článek
Z mých deseti nebo jedenácti vážných vztahů nedopadl, jak se říká, ani jeden. Žádná žena nebyla se mnou déle než dva roky, což bylo taky maximum, které se mi podařilo dosáhnout jen v jednom jediném případě. Několik mlo žen mě opustilo, ale většinou jsem vztah ukončil já, protože jsem v něm cítil nekomfortně, prostě to nebylo ono.
Otevřeně řečeno, každá z těchto žen mi v něčem, v nějaké maličkosti, ne zcela nevyhovovala, každé chybělo něco k tomu, aby byla přesně taková, jak si představuji ideální ženu už od své, poněkud předčasné puberty. Prostě taková, jakou bych nikdy neopustil ze své vlastní vůle, osudově k ní navždy připoután nekonečně silnou a mocnou lásku.
Nebyly to ženy špatné, ba právě, až na jednu jedinou výjimku, ženy špatné, naopak, byly naprosto skvělé, ale žádná z nich nepředstavovala ženu osudovou.
Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že nikdy svoji osudovou ženu nepotkám, že už navždy zůstanu jen přelétavým ptákem, který je neschopný natrvalo se uhnízdit, tvořit s ženou doživotní pár.
Ale pak najednou, přesně před měsícem, přišlo to, v co už jsem nevěřil, když jsem, docela náhodou, konečně potkal na prahu čtyřicítky, svoji osudovou ženu!
Stalo se tak na chodbě úřadu práce, kam jsem zabloudil docela omylem, protože jsem si spletl patro. Stavební úřad, na který jsem měl namířeno, se nacházel o patro výš. Tam jsem ji spatřil a hned v sobě pocítil něco, co každý člověk cítí v takovýchto osudových chvílích svého života.
„To je ona!“ blesklo mi hlavou, když se naše pohledy střetly, protože jsem od ní a jejího tetování na stehně, které tvořila nádherná hlava vlčice z profilu, nemohl odtrhnout zrak, stoje zcela omámen na chodbě, zatímco ona trpělivě čekala před dveřmi, kojíc své tříměsíční dítě, za nimiž se podávaly žádosti o sociální superdávku.
Těch dětí má ovšem, jak se ukázalo víc, celkem pět. Nejstaršímu bude už brzy osmnáct, nejmladší je právě to nemluvně, které moje žena kojila, když jsme se poprvé střetli. Rozvedená je ovšem jen dvakrát, protože své dva manžele pochovala a je tedy dvojnásobnou vdovou, přičemž své nejstarší dítě měla ještě za svobodna.
To všechno jsem ale zjistil až na druhý den, kdy jsem z pracovnice úřadu práce vymámil adresu jejího skutečného pobytu a rovnou se za ní rozběhl na ubytovnu, kde tehdy i s dětmi bydlela.
Ale jen dočasně, protože jedno z jejích dětí krátce předtím, než jsme se seznámili, zdědilo v Sudetech domek po svém otci, kde tento, mně z pochopitelných důvodů zcela neznámý muž, jež podepsal prohlášení o otcovství, vyrůstal u svých prarodičů.
A do tohoto domku, který má dvě samostatné místnosti, se již budeme brzy všichni, celá naše rodina stěhovat!
Vždy jsem chtěl bydlet a žít v Sudetech a teď tam budu nejen bydlet a žít, ale budu tam bydlet i s milovanou ženou a s našimi pěti dětmi!
A to mě k mojí osudové ženě nejvíce připoutává, že má pět dětí a domek v Sudetech, kam se budeme všichni už příští týden stěhovat, abychom tam spolu šťastně žili.
Určitě mi teď z vás někteří závidějí, protože by taky chtěli žít v kultovních Sudetech s milovanou ženou po boku. Ale já vás za vaši závist neodsuzuji, protože je zcela pochopitelná, na vašem místě bych si záviděl taky.
Naopak, přeji vám, aby vás též potkalo takové štěstí, abyste po letech vztahového tápání a bloudění rovněž potkali osudovou ženu, abyste si taky mohli říct to, co si teď říkám já, když se probouzím vedle své ženy, když nás všech sedm někam jde: „Tak, kamaráde, tohle už je na furt, o tom žádná, važ si toho!“
