Článek
Říká se sice mezi kynology, že žlutý pes, který prská, nekouše, ale to určitě nebyl případ Ondřeje Hejmy, jehož psí jméno znělo Rony.
Pan Hejma sice prskal, ale to neznamená, že by nekousal.
Vždy, když na svých značkovacích potulkách zabloudil na Hrad, urval se z řetězu, aby mohl pokousat prezidenta Pavla, kterého si vůbec nevážil a nejen proto, že od něho nedostal žádné vyznamenání.
„Vr, vr, ňaf, ňaf,“ vrčel a štěkal Ondřej Hejma a trhal přitom prezidentovu zmijovku na kusy, až z ní létaly klikyháky na všechny strany.
A když rozkousal zmijovku, vrhl se ještě na parádní uniformu, ve které pan prezident skládal přísahu Československé socialistické republice, a kterou potom zradil, když se dal naverbovat do NATO.
Ale to už Ondřeje Hejmu hnal prezidentův loutkovodič Kolář obrovskou sukovicí:
„Jedeš potvoro, zalezeš do boudy!“ křičel Kolář na Hejmu.
A protože ta sukovice byla od amerických zbrojařů, dal se nakonec i Ondřej Hejma na ústup, aby nedopadl jako Maduro.
„Vr, vr, ňaf, ňaf!“ vrčel a štěkal ještě na Hradčanském náměstí, hrdý na sebe, protože bylo na světě zase o jednu prezidentskou zmijovku míň.
V jednom řeznictví mu za to dávali odřezky, protože jeho majitel, velký tlustý řezník se zlatým řetězem kolem krku, neměl rád komunisty a už vůbec neměl rád komunisty na Hradě.
„Hodný Rony, tu máš, nežer se!“ drbe řezník Ondřeje Hejmu na hlavě, a tak se vždy Ondřej Hejma nažere, div nepraskne a dobře mu je na světě, protože zlodějská modrá je dobrá…
