Článek
Den před atentátem na svou osobu byl R. Heydrich u večeře velmi zamyšlený.
„Co je ti, Reiharde? Vůbec ti ten šoulet dnes nechutná. Není dobrý? Mám propustit kuchařku?“ ptá se ho manželka Lina.
„Šoulet je dobrý,“ odpoví Heydrich a pokračuje. „Ale jsem dnes zamyšlený. Víš, mám pocit, že jsem zahlédl svého dvojníka.“
„Dvojníka?“ podiví se Lina Heydrichová.
„Ano, dvojníka,“ přikývne Heydrich. „Ten muž byl blonďák a měl stejně tak hranatý obličej jako já. Vlastně ho měl ještě mnohem hranatější než já. Ty přece víš, že za všechno vděčím svému hranatému obličeji. Nebýt toho, že mám hranatý obličej, tak by mě nikdy nevzali do SS a já bych se nestal zastupujícím říšským protektorem, sloužil bych někde na východní frontě a možná bych už i padl.
Když jsem spatřil toho muže s hranatým obličejem, jel autem v protisměru, dostal jsem strach, že kdyby ho Vůdce uviděl, tak by ho okamžitě udělal říšským protektorem místo mě.
Kdybys ho, Lino, viděla, určitě bys ses do něho okamžitě zamilovala!“
Heydrich pohlédl na manželku a v jeho očích se opravdu zračil strach.
Ale Lina pohladila manžela po tváři a řekla: „Ale jdi ty, blázínku! Copak by mně udělal ten muž, o kterém mluvíš, tolik děti jako ty, i kdyby měl ten nejhranatější obličej v celé Říši?
Bůhví, co to bylo za člověka, možná se ti to jen zdálo!“
„Ale stejně bych ho nejraději nechal popravit. Nesnesu pomyšlení na to, že by někdo mohl mít hranatější obličej než já!“ řekl nenávistně Heydrich a pustil se do šouletu.
No, a na druhý den nějací vojclové spáchali na Heydricha atentát místo toho, aby s ním jednali o tom, že dobrovolně přepustí své místo říšského protektora onomu blonďatému muži s hranatým obličejem, jak to chtěli čeští vlastenci…
