Článek
Derby Sparty se Slavií mě snad nikdy nevzrušovalo, ostatně nebyl k tomu ani důvod.
Všechna ta derby jsou už hodně, dlouho to byla jen kašírovaná nuda jak na hřišti, tak v hledišti.
Proto nechápu, proč všichni odsuzují nejnovější derby, které konečně mělo ten pořádný říz a dalo fanouškům konečně to, po čem tak horečnatě touží. To znamená nejen vybičované emoce, ale i skvělou příležitost fakticky bojovat na zeleném pažitu, po němž se jinak prohánějí jen silně přeplácení čutálisté, za svůj milovaný klub proti nejvíce nenáviděnému klubu, nenáviděnému, protože pochází z téhož města, v tomto případě i hlavního.
Já z hlavního města nejsem a je mi úplně jednu, co je zdrojem nenávisti mezi těmito kluby, ale to, čím vyvrcholilo derby, mě docela nadchlo, i když fotbal nepovažuji za příliš zábavnou hru.
Na rozdíl od mé ženy (už delší dobu mám dojem, že fotbal je spíš pro ženy než pro muže), která si derby nenechala ujít.
„Táto, pojď se podívat!“ začala na mě křičet, když se derby chýlilo ke konci.
„Dej mi s tím pokoj!“ odvětil jsem z kuchyně, v níž jsem seděl u petky dobře vychlazeného bráníku.
Ale žena vyběhla z obýváků, popadla mě za nátělník a táhla mě do obýváku: „To musíš vidět, to je maso!“
A opravdu to bylo maso.
Maso a nádhera, protože se stalo něco, co se nemělo stát, protože masa lidí dala průchod svému primitivismu (primitivismu v tom dobrém smyslu slova) a užívala si toho, co se jim v dnešní době nedostává, tedy skutečného vzrušení z toho, že dělají ve velkém to, co by se dělat nemělo.
Samozřejmě, že se včera nic zásadního nestalo, při nějaké čutané do míče udělalo pár set lidi brajgl, který byl vlastně docela nevinný. Ale i tak mě pohled na televizi velmi potěšil, bylo to něco, kvůli čemu jsem nemusel litovat, že jsem se nechal dotáhnout k televizi a dívat se nějaké derby, které mě jinak velmi srdečně nezajímá.
„Za mě palec nahoru všem, kteří včera vběhli na trávník!“ říkám, jak se dnes na sociálních sítích říká.
A aby to nebylo málo, zeptali se mě dnes děti: „Tati, a je ten Chorý hrdina, když nebude už hrát za Slavii?“
„Ano, děti, Chorý je hrdina, protože tahleta korektnost nás jednou zahubí,“ odpověděl jsem a pohladil děti po vlasech, je dobré, když má národ své hrdiny…
