Článek
Na počátku je třeba napsat, že svět přírody a společnosti musí být v principu poznatelný. Myslím, že to lze splnit, pokud uznáváme propojení jevů. Předchází příčina a na ní navazuje účinek. Tedy z jevů něco bylo dříve a něco později. Pokud je to dříve v přírodě propojeno s později, může to být příčina a následek. Myslitel by měl rozlišit, zda to není jen časový souběh bez, příčiny. To je důležité.
Pak si myslitel musí učinit pořádek v otázce, co je jeho vlastní myšlení a co je příroda vedle jeho myšlení a nezávislá na jeho myšlení.
Pravda by se mohla pak definovat jako soulad lidského myšlení s přírodou či s něčím vnějším k jeho myšlení. Mimochodem předpokládám, že myšlení tu existuje mnohem později než příroda, ke které pravda směřuje.
U přírodních věd (nespolečenských věd) se asi na pravdě lépe shodnou. U přírodních věd jde o poznání. Závěry přírodních věd se pravdou stále více, konvexně, přibližují zákonům a zákonitostem, které jsou v přírodě a na našem myšlení nezávislé. Neshoda v přírodních vědách spíše vyplývá z toho, že autoři poznatků používají jinou vztažnou soustavu k popisu stejných vztahů v přírodě. Asi nesrozumitelnější jsou rozdíly vztažné soustava Newtona a vztažné soustavy Einsteina ve fyzice, se zlomem někde kolem roku 1905. Oboje jsou pravdy, ale s jinou vztažnou soustavou.
Ve vědách společenských se lidé na jejich závěrech již tak často neshodnou. Společenské vědy nezkoumají přírodu přímo. Spíše nepřímo odezírají z chování lidí ve společnosti a na principu černé skříňky usilují pochopit chování lidí a společnosti jejich vnitřních pravidla příčiny a následku.
Je třeba pro pravdu odlišit dvě roviny společenských věd. Jednak věc, předmět či hodnotovost, to co se hodnotí. Tady ještě můžeme postupovat jako v přírodních vědách. I když ani onen předmět, hodnotovost, není natolik miliony let stálý, jako přírodní zákony.
Jer třeba za druhé odlišit samo lidské hodnocení, které se k hodnotovosti přilepí jako jakýsi praporek. Jakýsi předpoklad, jak by záměry společenské vědy měly vypadat. I l když jazyk často ve společenských vědách používá dokonavý jazykový způsob, je třeba tyto závěty brát dost s rezervou a tolerancí.
Například statistika ještě v 17. století používala spíše úplný výčet nějakých jevů. Ale od první třetiny 20. století statistika používá počty pravděpodobnosti, rozptyl jevu a podobné matematické nástroje. Soudím ale, že tím se nevzdaluje od pravdy. Jen se chce vyhnout častým zlozvykům z minulosti, kdy se společenské pravdy spíše vytvářely ohněm a mečem. Když někomu hlavu sťali, již se o svou osobní pravdu tolik nepral. Tím vlastně se narušoval princip, že pravda je soulad myšlení s vnější skutečností, když se soulad zajišťoval násilím mocných vůči bezmocným podřízeným.
Moderní doba spíše u společenských věd, například politologii, řeší subtilnější otázky. Nakolik media či financializace ovlivňuje jednání lidí, aby popřeli samu společenskou pravdu. Aby dokonce snad v některých případech jednali ve společnosti proti svým lidským zájmům. Proto jsem výše psal, aby se závěry společenských věd brali s rezervou či tolerancí.
Třeba je všechno ve společnosti jinak.
