Kaulun bylo kdysi město bez pravidel, které vyrostlo samo ze sebe

Dnes je těžké uvěřit, že na místě, kde stojí poklidný Kowloon Walled City Park s jezírky, pavilony a pečlivě upravenou zelení, kdysi existovalo něco, co připomínalo spíš gigantický organismus než klasickou městskou zástavbu. Park vznikl na ploše bývalého opevněného města a veřejnosti byl oficiálně otevřen v prosinci 1995. Zachoval přitom část historických pozůstatků původního místa včetně rekonstruované budovy Yamen a pozůstatků jižní brány.

Právě kontrast mezi dnešní zelení a někdejší betonovou džunglí je na Kaulunu možná nejpozoruhodnější. Člověk dnes prochází zahradou, aniž by si na první pohled dokázal představit, že zde ještě před několika desetiletími stála jedna z nejhustěji osídlených městských oblastí na světě.

A právě tady začíná příběh, který je mnohem složitější než jednoduchá legenda o „nejnebezpečnějším slumu světa“.

Kowloon Walled City neboli Kaulungské opevněné město totiž nebylo od začátku místem zločinu. Jeho historie začala mnohem dříve, jako vojenské stanoviště čínské říše. Už za dynastie Song zde existoval vojenský bod spojený mimo jiné s kontrolou obchodu se solí. V 19. století pak čínské úřady vybudovaly na strategickém místě pevnost, která měla představovat čínskou přítomnost v bezprostřední blízkosti britského Hongkongu.

Po první opiové válce v letech 1839 až 1842 připadl Hongkong Britům, ale Kaulun zůstalo zvláštním územím. Když Britové v roce 1898 získali nová území na základě smlouvy na 99 let, samotné opevněné město bylo z dohody vyňato. Čína si nad ním formálně ponechávala jurisdikci, zároveň ale Britové odmítali připustit, aby jeho správa ohrožovala jejich kontrolu nad Hongkongem.

Kaulun se ocitlo v podivném vakuu. Nebylo běžně spravovanou součástí britského Hongkongu, ale čínská vláda nad ním v praxi nevykonávala každodenní správu. Po britském zásahu v roce 1899 se situace ještě více zkomplikovala. Opevněné město sice přišlo o svou původní vojenskou funkci, ale jeho nejasný právní status zůstal.

Během japonské okupace Hongkongu za druhé světové války byly původní kamenné hradby strženy. Materiál posloužil mimo jiné při rozšiřování nedalekého letiště Kai Tak. Ironií historie tak bylo, že zmizení skutečných zdí připravilo půdu pro vznik města, které bude později působit, jako by bylo zdí obehnáno ještě pevněji než kdykoli předtím.

Po skončení války začali do Hongkongu přicházet uprchlíci z pevninské Číny. Část z nich zamířila právě do prostoru bývalé pevnosti. V roce 1947 už zde žily tisíce lidí a pokusy koloniálních úřadů oblast vyklidit narazily na odpor. Situace se stala politicky citlivou a britské úřady nakonec zvolily do značné míry přístup nezasahování.

Nejdříve to byly chatrče. Potom malé domy. Následovaly přístavby, další patra, balkony, schodiště a nové budovy postavené přímo vedle starých. Nikdo zde neměl klasický územní plán, který by určoval, kde může stát další dům, jak daleko má být od sousedního objektu nebo jak široká musí být ulice.

Kaulun tak začal růst takřka organicky. A právě slovo organický je pro jeho architekturu překvapivě přesné. Domy se navzájem dotýkaly, opíraly se jeden o druhý a postupně vytvářely jedinou téměř souvislou masu betonu, cihel, kovu, potrubí a elektrických kabelů. V 60. a 70. letech se výstavba dramaticky zrychlila a nízké objekty postupně nahradily vícepodlažní stavby. Kvůli blízkosti letiště Kai Tak však výška budov nemohla překročit zhruba 13 až 14 pater.

Výsledkem bylo něco, co dnes působí téměř jako konceptální návrh z dystopického sci-fi filmu. Podle důkladného vládního průzkumu z roku 1987 zde žilo přibližně 33 000 lidí. Rozkládali se na ploše pouhých několika hektarů a hustota obyvatelstva dosahovala přibližně 1,25 milionu lidí na kilometr čtvereční. Právě proto bývá Kaulun označován za nejhustěji osídlené místo na světě.

Když si představíme dnešní moderní město, jeho základními prvky jsou ulice, chodníky, náměstí a veřejný prostor. Kaulun tuto logiku převrátil naruby. Jeho uličky mohly být široké jen jeden nebo dva metry. Některé vedly pod budovami, jiné se ztrácely v jejich útrobách. Voda proudila potrubím vedeným po zdech a stropech. Elektrické kabely se proplétaly prostorem jako obrovská černá síť. Odpadní voda, vlhkost a nedostatek světla byly součástí každodenní reality.

Čím hlouběji člověk pronikal, tím méně měl pocit, že se pohybuje venku. Nad ním se tyčily další budovy a další přístavby. Střechy byly propojené žebříky a improvizovanými lávkami. Z jednoho konce města na druhý se v některých případech dalo dostat, aniž by člověk vůbec sestoupil na zem.

Navíc tu byly pouze dva výtahy. V místě, kde existovaly tisíce domácností a stovky podniků, byly dva výtahy téměř absurdním luxusem. Pošťák proto často musel šplhat po schodech, přecházet střechy a hledat cesty mezi jednotlivými bloky, aby doručil zásilky.

Kaulun je často vyobrazováno jako město nebo doupě triád, drog, prostituce, hazardu a ilegálních ordinací. A nejedná se o mýtus. Kaulun se skutečně stal místem, kde se dařilo organizovanému zločinu. Jeho právní vakuum poskytovalo ideální podmínky pro aktivity, které by byly mimo jeho hranice mnohem obtížnější.

V 50. a 60. letech získaly v oblasti významný vliv triády. Fungovaly zde herny, nevěstince, opiová doupata a další podniky na hranici nebo za hranicí zákona. Policie do města dlouho vstupovala jen opatrně a často ve větších skupinách. Situace se výrazně změnila až během rozsáhlých policejních zásahů v 70. letech, které pomohly moc organizovaného zločinu oslabit.

Kaulun však nebylo jen městem zločinu. Většina lidí, kteří tam žili, nebyla součástí kriminálního podsvětí. Byli to rodiče, děti, dělníci, obchodníci, senioři a lidé, kteří jednoduše potřebovali někde bydlet.

Kaulun byl svého druhu městem ve městě. Měl vlastní ekonomiku a vlastní sociální infrastrukturu. Fungovaly zde stovky malých podniků a továren, v nichž se vyráběly potraviny, plastové výrobky, textil nebo nejrůznější drobné zboží. Některé výrobky dokonce opouštěly Kaulun a mířily do dalších částí Hongkongu.

Vedle továren zde byly restaurace, obchody, školy, chrámy, školky a lékařské a zubařské ordinace. Právě ilegální zubaři stali jedním z jeho nejznámějších fenoménů. Lékaři mohli nabízet levnější služby než mimo město a část klientů přicházela z okolního Hongkongu. Místní ekonomika tak paradoxně fungovala mnohem lépe, než by člověk od místa s tak katastrofální infrastrukturou čekal.

Rodiny často spolupracovaly, sousedé si pomáhali a střechy se proměnily ve veřejný prostor. Děti tam hrály, lidé sušili prádlo, povídali si nebo dělali domácí úkoly.

Představa života v Kaulunu je přesto svým způsobem klaustrofobická. Světlo se do spodních pater dostávalo jen minimálně. Některé uličky byly osvětlené zářivkami i během dne. Voda byla vedena složitou sítí potrubí a obyvatelé si museli poradit s omezenou kanalizací a dalšími hygienickými problémy. Budovy navíc nebyly postavené podle běžných stavebních pravidel.

Některé měly slabé základy. Přístavby vznikaly postupně a někdy se jednotlivé objekty doslova opíraly o sousední stavby. Městská struktura proto nepůsobila jako klasická zástavba, ale jako obrovská skládačka, kterou někdo neustále přestavoval za pochodu.

Právě proto vznikla přezdívka City of Darkness neboli Město temnoty.

V roce 1984 podepsaly Čína a Velká Británie dohodu o budoucím předání Hongkongu Číně. O tři roky později bylo oficiálně oznámeno, že Kaulun bude odstraněn. Rozhodnutí bylo pochopitelné z hlediska hygieny, bezpečnosti i urbanismu. Zároveň ale znamenalo konec unikátní komunity, která se během několika desetiletí vyvinula prakticky sama.

Vláda vyčlenila na kompenzace obyvatel a podnikatelů miliardy hongkongských dolarů. Vystěhovávání probíhalo postupně a poslední obyvatelé byli nuceni odejít v roce 1992. 23. března 1993 udeřila do jednoho z objektů první symbolická rána demoličního stroje. Následující měsíce už byly méně poetické. V dubnu 1994 bylo po všem. Město, které desetiletí rostlo bez centrálního plánu, zmizelo během jediného roku.

Na místě Kaulunu vznikla zahrada. Městský park Kaulun byl navržen v duchu klasických zahrad Jiangnan z rané dynastie Qing. Dnes zde najdeme pavilony, jezírka, zeleň a klidné cesty. Při archeologickém průzkumu byly objeveny také pozůstatky jižní brány, kamenné desky s nápisy „South Gate“ a „Kowloon Walled City“, části původních základů a staré studny. Pozůstatky jižní brány a Yamen byly v roce 1996 prohlášeny za památky.

Kaulungské opevněné město dnes existuje především na fotografiích, vzpomínkách bývalých obyvatel, dokumentech, modelech a popkultuře. Jeho silueta se stala jedním z nejsilnějších symbolů dystopické architektury, městské džungle a extrémní hustoty osídlení.

A možná právě proto se k němu současná popkultura stále vrací. Jedním z novějších příkladů je indie horor Welcome to Kowloon,vydaný v roce 2023. Hra z pohledu první osoby staví hráče do prostředí inspirovaného dnes již zaniklého města a pracuje s jeho úzkými uličkami, chudobou, násilím a paranoidní atmosférou. Na Steamu má hra aktuálně velmi pozitivní hodnocení a její průměrná herní doba je přibližně 50 minut.

Na platformě je například pro třetí čtvrtletí roku 2026 uvedena také hra Kowloon 666, kooperativní horor zasazený přímo do prostředí dnes již zaniklého města.

Místo, které mělo být jen historickou pevností, se změnilo v uprchlickou enklávu. Ta se proměnila ve slum. Slum se změnil v husté město. Město vytvořilo vlastní ekonomiku, komunity a pravidla. A nakonec bylo celé zbouráno a nahrazeno zahradou. Kaulun je proto příběhem o tom, co lidé dokážou vytvořit, když jim systém neposkytne prostor.

Je také varováním. Romantizovat jeho existenci by bylo stejně nepřesné jako označit všechny jeho obyvatele za oběti nebo všechny za zločince. Pravda byla mnohem komplikovanější. Lidé v Kaulunu žili v podmínkách, které by dnes byly z hlediska bezpečnosti, hygieny a bydlení nepřijatelné. Zároveň si však vytvořili komunitu, která dokázala fungovat tam, kde selhávaly instituce.

Zdroj: nationalgeographic.com, atlasobscura.com