Magdaleniny prádelny: Tajná místa hanby, kde tisíce žen zmizely beze stopy

Představte si, že vás jednoho dne zavřou za vysoké zdi, vezmou vám jméno, ostříhají vlasy, obléknou do uniformy a řeknou vám, že minulost už neexistuje. Nevíte, kdy odejdete. Nevíte, jestli vůbec někdy odejdete. Každý den začíná tichem, modlitbami a hodinami těžké práce. Ne jako trest za zločin, který jste spáchala, ale za to, že jste se nevešla do představ společnosti o tom, jaká má být „správná žena“.

Právě takový osud čekal tisíce dívek a žen v Irsku v institucích známých jako Magdaleniny prádelny. Za zdmi těchto zařízení, která fungovala až do roku 1996, se skrýval jeden z nejtemnějších příběhů moderních irských dějin. Byla to místa, kde se pod záminkou nápravy a ochrany odehrával systém kontroly, nucené práce a společenského vyloučení.

Magdaleniny prádelny byly nábožensky vedené instituce, které měly původně sloužit jako útočiště pro takzvané „padlé ženy“. Název odkazoval na biblickou postavu Máří Magdalény, která byla v tradiční interpretaci symbolem hříchu, pokání a vykoupení.

První podobná zařízení vznikala už v 18. století. První irský Magdalenin azyl byl otevřen v roce 1765 v Dublinu a původně byl určen protestantským ženám. Největší a nejdéle fungující systém však vytvořily katolické řády, které pokračovaly v provozu těchto institucí až do konce 20. století.

Po vzniku Irského svobodného státu v roce 1922 získaly Magdaleniny prádelny ještě významnější postavení. Provozovaly je čtyři hlavní řeholní kongregace: Sestry milosrdenství, Sestry Naší Paní z Charity, Sestry charity a Sestry dobrého pastýře. Navenek měly ženy „napravovat“ a připravovat na návrat do společnosti. Ve skutečnosti se však často jednalo o uzavřené instituce připomínající vězení.

Podle dostupných odhadů prošlo těmito zařízeními od 18. století přibližně 30 000 žen. Oficiální číslo pro období po roce 1922 uvádělo více než 10 000 žen a dívek, historici a organizace zastupující přeživší však upozorňují, že skutečný počet mohl být výrazně vyšší kvůli chybějícím dokumentům.

Do Magdaleniných prádelen nebyly posílány pouze prostitutky, jak se někdy mylně uvádělo. Realita byla mnohem širší a bolestivější.

Mezi vězněné ženy patřily:

V konzervativním Irsku 19. a velké části 20. století byla ženská sexualita přísně kontrolována. Těhotenství mimo manželství znamenalo společenskou katastrofu nejen pro ženu samotnou, ale často i pro celou rodinu.

Mnohé ženy nebyly do prádelen poslány proto, že by spáchaly trestný čin. Byly potrestány za chudobu, zneužití, rodinný konflikt nebo za to, že společnost vnímala jejich existenci jako ostudnou.

Cesty dovnitř byly různé. Některé ženy posílaly rodiny, které se obávaly společenského skandálu. Jiné přicházely prostřednictvím institucí, které měly chránit děti a zranitelné osoby.

Do prádelen byly ženy umisťovány například:

Zvlášť znepokojivý je fakt, že některé dívky se do těchto institucí dostaly proto, že samy byly oběťmi násilí nebo zneužívání. Ačkoliv stát často tvrdil, že prádelny provozuje církev jako soukromé instituce, ukázalo se, že irská vláda o jejich fungování věděla, spolupracovala s nimi a využívala jejich služeb.

Příchod do Magdaleniny prádelny znamenal pro mnoho žen okamžitou ztrátu vlastní identity. Mnohé přeživší popisovaly, že jim bylo změněno jméno. Některé dostaly pouze číslo. Bylo jim zakázáno mluvit o rodině, minulosti nebo místě, odkud pocházely. Jejich vlasy byly ostříhány, osobní oblečení jim bylo odebráno a nahradily ho jednoduché uniformy. Komunikace s okolním světem byla omezená. Dopisy byly kontrolovány nebo zakázány, návštěvy rodiny nebyly podporovány.

Jedním z nejtvrdších pravidel bylo pravidlo mlčení.

Ženy nesměly běžně hovořit mezi sebou. Přátelství byla často potlačována, protože mohla oslabovat kontrolu nad prostředím. Každý den pak následovala práce od rána do večera.

Praly se tuny prádla, žehlilo se, balilo, šilo a vyšívalo. Magdaleniny prádelny fungovaly jako komerční podniky. Jejich klienty nebyli pouze jednotlivci, ale také firmy, nemocnice, školy, armáda nebo státní instituce. Ženy za svou práci nedostávaly mzdu. Neměly placené odvody, sociální zabezpečení ani možnost samostatně si vybudovat budoucnost.

Odmítnutí práce mohlo vést k trestům, mezi které patřilo odepření jídla, izolace, nucené klečení, ponižování nebo fyzické násilí. Přeživší ženy popisovaly chlad, špatnou stravu, nedostatečnou hygienu a neustálý pocit strachu. Mnohé nikdy nezískaly vzdělání, což zásadně ovlivnilo jejich život po propuštění.

Jedním z největších traumat bylo, že ženy často nevěděly, zda někdy odejdou. Některé strávily za zdmi institucí desítky let. Pokud se některé pokusily utéct, mohly být dopadeny policií a vráceny zpět. Po případném propuštění často odcházely bez peněz, bez podpory a pouze s oblečením, které měly na sobě.

Příběh Magdaleniných prádelen zůstal dlouho skrytý. Zlom přišel v roce 1993, kdy byly při prodeji části pozemků kláštera High Park v Dublinu objeveny neoznačené hroby. Původně se počítalo se 133 těly. Později se ukázalo, že jich bylo 155. Mnohé ženy byly pohřbeny bez jmen, pouze jako anonymní obyvatelky instituce. Objev vyvolal veřejný šok a média začala otevírat otázky, které byly po desetiletí ignorovány.

V roce 1997 odvysílal britský dokument Sex in a Cold Climate výpovědi bývalých obyvatelů Magdaleniných institucí. Ženy poprvé veřejně popsaly izolaci, ponižování a zacházení, které zažily. Téma se dostalo i do filmu. Drama Padlé ženy režiséra Petera Mullana představilo příběh těchto institucí širšímu publiku a otevřelo mezinárodní debatu o jejich dědictví.

Po dlouhém tlaku organizací zastupujících přeživší vznikla v roce 2011 komise vedená senátorem Martinem McAleesem. Její zpráva z roku 2013 potvrdila významnou míru spoluúčasti státu na fungování systému. Vyšetřování ukázalo, že stát věděl o existenci těchto institucí, využíval jejich pracovní sílu a přesto dlouhodobě nezasáhl.

V únoru 2013 se tehdejší irský premiér Enda Kenny za stát oficiálně omluvil a označil Magdaleniny prádelny za „národní hanbu“. Následně vznikl kompenzační program pro přeživší. Do roku 2022 bylo vyplaceno více než 32 milionů eur stovkám žen.

Řeholní řády, které prádelny provozovaly, však dlouhodobě odmítaly finančně přispět do odškodňovacího programu.

Dnes žijí přeživší Magdaleniných prádelen v několika různých realitách. Některé veřejně vyprávějí své příběhy a bojují za zachování paměti. Jiné si své zkušenosti nesou v tichosti celý život. Mnohé ženy zemřely, aniž by se dočkaly uznání.

Jejich příběhy však postupně získávají své místo v historii. Výzkumníci, aktivisté i rodiny obětí stále usilují o zpřístupnění archivů a zachování dokumentů, které by mohly odhalit další osudy žen ztracených v systému mlčení.

Jednou z nejznámějších osobností, která se k tématu vyjádřila, byla irská zpěvačka Sinéad O'Connor. Ta sama strávila část dospívání v katolické instituci An Grianán v Dublinu. Ve svém otevřeném dopise popsala, že její zkušenost byla odlišná, přičemž vzpomínala na jednu řeholnici, která jí pomohla objevit hudbu a podpořila její talent.

Zároveň ale upozornila, že její zkušenost nesmí zakrýt utrpení dalších dívek. Popsala svědectví o násilném odebrání dítěte mladé matce a vyzvala k tomu, aby omluvy institucí nebyly pouze symbolické, ale aby vedly k odhalení pravdy.

Její slova připomněla to, že příběh Magdaleniných prádelen nebyl černobílý. Zahrnoval jednotlivce, kteří mohli jednat laskavě, ale také systém, který umožnil desetiletí beztrestné kontroly a utrpení.

Historie Magdaleniných prádelen není jen příběhem Irska. Je příběhem o tom, jak snadno může společnost vytvořit skupinu lidí, které označí za méně hodnotné. Je příběhem o ženách, jejichž hlas byl umlčen ve jménu morálky, tradice a autority.

Dnes jsou Magdaleniny prádelny symbolem boje za lidská práva, důstojnost a právo každého člověka na vlastní příběh. Protože největší nebezpečí podobných míst nespočívá pouze v tom, co se za jejich zdmi dělo. Spočívá také v tom, jak dlouho dokázala celá společnost předstírat, že o nich neví.

Zdroj: jfmresearch.com, ucd.ie, jeournals.bc.edu, irishpost.com