Pyramiden je sovětské město na konci světa, které zamrzlo v čase

Existují místa, kam se cestuje kvůli přírodě, jiná kvůli architektuře a další kvůli historii. A potom je Pyramiden. Na jedné straně se zvedají ledovce, zasněžené hory a nekonečná arktická krajina. Na straně druhé stojí opuštěné panelové domy, rezavé konstrukce dolů, staré koleje a monumentální připomínky sovětské éry.

Pyramiden se nachází přibližně 50 kilometrů severně od Longyearbyenu, hlavního města Špicberk. Už samotná cesta sem působí jako expedice na konec světa. Z Longyearbyenu se v letních měsících cestuje lodí přes arktické vody, kolem skalnatých pobřeží a ledovců. Když se Pyramiden objeví na obzoru, člověk má pocit, že se před ním neobjevuje obyčejné město, ale kulisa z dystopického filmu. Pyramiden je tak bezesporu jedním z nejzajímavějších opuštěných míst v Evropě a zároveň mimořádně zachovaným otiskem sovětského života v Arktidě.

Nad městem se tyčí hora připomínající pyramidu, podle níž osada získala své jméno. V kombinaci s panelovými domy, těžebními věžemi a ledovcem Nordenskiöldbreen vytvářejí scenérii, kterou by bylo snadné považovat za filmovou fikci.

Osadu založili Švédové v roce 1910 poté, co zde byly objeveny zásoby uhlí. Tehdy ještě nebylo postavení Špicberk tak jednoznačné jako dnes. Souostroví bylo dlouho vnímáno jako území se zvláštním mezinárodním statutem a o jeho využívání soupeřily různé státy. Zásadní změnu přinesla Svalbardská smlouva z roku 1925, která uznala norskou svrchovanost nad souostrovím. Zároveň však signatářům poskytla právo na hospodářské aktivity včetně těžby, rybolovu a obchodu. Právě této specifické situace využilo Švédsko, když Pyramiden v roce 1927 prodalo Sovětskému svazu.

Do oblasti následně vstoupila společnost Arktikugol, sovětský státní těžební podnik, který se stal provozovatelem Pyramiden i nedalekého Barentsburgu. Z malé těžební osady se postupně začalo rodit město. A nebylo to ledajaké město.

Pyramiden nebyl vybudován pouze jako místo, kde budou horníci přes den pracovat a večer spát. Sovětský projekt počítal s vytvořením plnohodnotné společnosti, která bude schopná fungovat v jednom z nejnehostinnějších prostředí planety. V 50. letech dosahovala populace přibližně 2 500 obyvatel. Později počet obyvatel klesal, ale i během vrcholného období těžby zde žily stovky až více než tisíc lidí. Pyramiden měl školu, nemocnici, kulturní centrum, knihovnu, divadlo, hudební a výtvarné ateliéry, sportovní komplex, jídelnu otevřenou nepřetržitě a dokonce bazén. Město mělo vlastní kino a společenský život, který by člověk v takto odlehlém koutě světa vůbec nečekal.

Právě kontrast mezi izolací a komfortem dává Pyramiden jeho nejzajímavější historickou vrstvu. Pro sovětské horníky nebylo město pouze pracovním táborem v krajině ledu. Naopak mělo představovat určitý model organizované společnosti. Práce, bydlení, vzdělání, kultura i volný čas existovaly v jednom uzavřeném systému.

Pyramiden ale existoval z jediného hlavního důvodu: kvůli uhlí. Mezi lety 1955 a 1998 bylo v místních dolech vytěženo přibližně devět milionů tun uhlí. Důlní systém se postupně rozšiřoval a pod městem vznikla síť šachet a tunelů. Uhlí se následně přepravovalo do Sovětského svazu. Těžba však měla svou cenu. Dopravovat materiál, potraviny, techniku i lidi do tak vzdálené oblasti bylo extrémně nákladné. A udržovat infrastrukturu v prostředí, kde moře část roku zamrzá a kde polární noc trvá několik měsíců, bylo ještě složitější.

Pyramiden byl navíc ukrytý hluboko v Billefjordu. Přístup k otevřenému moři byl komplikovaný a led představoval zásadní logistický problém. Nedaleký Barentsburg měl z tohoto hlediska výhodnější polohu a jeho přístav byl přístupnější. Pyramiden se tak postupně dostával do situace, kdy už jeho existence přestávala ekonomicky dávat smysl.

Ironií jeho historie je, že Pyramiden přežil samotný Sovětský svaz. Když se v roce 1991 SSSR rozpadl, ekonomické problémy Arktikugolu se prohloubily. Těžba byla stále méně rentabilní a náklady na provoz vzdáleného města byly obrovské. Další těžkou ranou byla tragédie z roku 1996. Let Vnukovo Airlines 2801, který přepravoval pracovníky Arktikugolu a jejich rodiny, havaroval při přiblížení k letišti na Špicberkách. Zahynulo všech 141 lidí na palubě. Událost se stala jednou z nejtragičtějších kapitol historie sovětské a později ruské přítomnosti na souostroví.

O dva roky později přišel definitivní konec. Poslední uhlí bylo vytěženo 31. března 1998. Těžba skončila a s ní zmizel důvod, proč zde celé město existovalo. Poslední stálý obyvatel Pyramiden opustil osadu 10. října téhož roku.

Na rozdíl od mnoha jiných opuštěných měst nebylo Pyramiden zcela zdemolováno. Nikdo nepřišel, aby staré budovy systematicky strhl. Nikdo neodvezl veškeré zařízení. Nikdo nepřestavěl panelové domy na něco nového. A právě díky tomu dnes působí jako sovětské město zamrzlé v čase. V některých interiérech zůstaly předměty připomínající každodenní život. Staré kalendáře, nábytek, knihy, školní vybavení, sportovní náčiní nebo předměty spojené s těžbou. V opuštěných prostorách lze stále najít pozůstatky světa, který už dávno neexistuje.

Čas zde přitom neplyne stejným způsobem jako jinde. Arktické klima a permafrost pomáhají zpomalovat chátrání materiálů. Budovy sice postupně podléhají vlhkosti, mrazu a větru, ale některé z nich překvapivě dlouho odolávají. Beton, kov a dřevo se zde mění pomaleji, než by člověk čekal.

Jedním z nejvýraznějších symbolů Pyramiden je busta Vladimira Lenina. Stojí na centrálním podstavci města a dodnes představuje zvláštní kontrast. Za ní se rozprostírají arktické hory a ledovec, zatímco před ní zůstává prázdné město, jehož ideologický svět se dávno rozpadl. Jde také o jeden z nejseverněji položených Leninových pomníků na světě.

Opuštěná města jsou v posledních letech výrazným fenoménem cestování. Lidé vyhledávají místa, která nabízejí něco jiného než klasické turistické atrakce – dark tourism, urbex, opuštěná místa, industriální památky a destinace mimo hlavní turistické trasy. A Pyramiden všechny tyto trendy spojuje.

Je to zároveň historická destinace, polární expedice, fotografický ráj a autentická ukázka sovětské architektury. Nejde přitom o uměle vytvořený skanzen. Město bylo skutečně opuštěno a jeho současná podoba vznikla především tím, že se po desetiletí téměř nezměnila. Právě proto může pro návštěvníka působit intenzivněji než běžné muzeum.

Už samotná cesta z Longyearbyenu je jedním z důvodů, proč má návštěva Pyramiden tak silný charakter. Loď vyráží přes Billefjord a postupně mizí známky civilizace. Na horizontu se objevují vysoké hory, ledovce a skalnaté stěny. Nad vodou létají mořští ptáci a při troše štěstí lze zahlédnout další obyvatele Arktidy.

Potom se mezi horami objeví Pyramiden. Rezavé důlní konstrukce vystupují z krajiny, staré koleje mizí ve svahu a panelové domy vytvářejí pravidelnou strukturu, která působí téměř nepřirozeně. Je to okamžik, kdy člověku dochází, jak nepravděpodobná byla původní myšlenka tohoto města.

Přesto Pyramiden není úplně mrtvý. Od roku 2007 probíhají snahy o jeho zachování a využití pro cestovní ruch. Hotel byl postupně renovován a v roce 2013 se znovu otevřel návštěvníkům. Dnes slouží jako základna pro turisty a zároveň v něm funguje muzeum, restaurace, pošta a obchod se suvenýry. V současnosti přebývá v Pyramiden během letní sezony přibližně 20 až 30 lidí, především pracovníků spojených s turismem a údržbou. V zimě počet obyvatel klesá na pouhé jednotky.

Zdroj: bbc.com, nationalgeographic.com