Hlavní obsah

Mabinogion: velšské příběhy plné draků, magie a dávných bohů

Foto: pexels.com

Každá země má svou klasickou literaturu. Řecko má Homérovu Odysseu, Anglie Shakespeara a Wales Mabinogion. Jedenáct starých příběhů přežilo staletí a dodnes v nich rezonují láska, zrada, rodina, moc i identita. Najdeme v nich mnohem víc.

Článek

Příběhy, které přežily staletí

Když se řekne středověká literatura, člověk si možná představí rytíře, pergamen a poněkud zaprášené knihovny. Mabinogion je ale z mnohem jiného soudku. Tvoří jej jedenáct příběhů, které patří k nejvýznamnějším dochovaným dílům rané velšské prózy a jejich kořeny sahají mnohem dál než k rukopisům, v nichž byly zachovány.

Příběhy byly po generace předávány ústně prostřednictvím velšských cyfarwydd, tedy vypravěčů, kteří putovali krajinou a své příběhy nabízeli výměnou za jídlo, střechu nad hlavou nebo pohostinnost. Nešlo přitom o texty, které by se někdo naučil slovo od slova. Vypravěč znal základní děj, postavy a důležité motivy, zatímco konkrétní podobu příběhu mohl při každém vyprávění měnit, rozšiřovat a zdobit.

Písemná podoba se dochovala především ve dvou významných středověkých rukopisech. Prvním je White Book of Rhydderch, tedy Llyfr Gwyn Rhydderch, spojovaný přibližně s polovinou 14. století. Druhým je slavnější Red Book of Hergest, Llyfr Coch Hergest, jehož vznik se obvykle klade na konec 14. a začátek 15. století. Části jednotlivých příběhů se však objevují i v dalších rukopisech, z nichž některé jsou ještě starší.

Mabinogion vlastně není úplně správné jméno

Termín mabinogion je pravděpodobně výsledkem písařské chyby. Správnější označení mabinogi se vztahuje ke čtveřici příběhů známých jako Čtyři větve Mabinogi. Slovo mab ve velštině znamená „syn“ nebo „chlapec“ a význam slova mabinogi se v průběhu času proměňoval. Mohlo označovat příběh spojený s mládím či hrdinou, případně jednoduše příběh.

Když se v 19. století pustila Lady Charlotte Guest do překladu velšských příběhů do angličtiny, použila právě podobu Mabinogionjako název celé sbírky. Označení se následně uchytilo natolik, že ho používáme dodnes. Přesto je důležité rozlišovat mezi Mabinogi a Mabinogion. Mabinogi označuje čtyři propojené příběhy, zatímco Mabinogion se dnes běžně používá pro celou kolekci jedenácti vyprávění.

Ani jejich původ ale není tak jednoduchý, jak by název sbírky mohl naznačovat. Profesorka Sioned Davies, která působila jako vedoucí katedry velštiny na Cardiff University a v roce 2007 vydala vlastní anglický překlad, upozorňuje, že označení Mabinogion může vyvolávat dojem, že všechny příběhy mají stejného autora a vznikly ve stejné době. Tak tomu ovšem není.

Kdo Mabinogion napsal?

Krátká odpověď zní: nevíme. Vzhledem k ústní historii Mabinogionuje velmi pravděpodobné, že byly po generace vyprávěny, měněny a doplňovány, než získaly písemnou podobu. Většina badatelů proto předpokládá, že za jednotlivými příběhy stojí více autorů a různé období jejich vzniku. Objevily se dokonce teorie, podle nichž některé části mohl zapsat jediný písař, snad mnich z kláštera v severním Walesu. Jiné hypotézy hledaly za vznikem textů konkrétní velšské osobnosti.

Čtyři větve Mabinogi

Jádrem celé tradice jsou čtyři příběhy známé jako Four Branches of the Mabinogi, tedy Čtyři větve Mabinogi. Jde o příběhy Pwyll, Prince of Dyfed, Branwen, Daughter of Llyr, Manawydan Son of Llyra Math Son of Mathonwy. Jednotlivé části propojuje postava Pryderiho. V prvním příběhu se narodí, je vychováván, zdědí království a ožení se. V dalších příbězích se jeho osud postupně komplikuje a nakonec zahyne v bitvě. Jeho život tak vytváří jednu z vláken, která všechny čtyři části spojují.

Každá větev přitom sleduje jiného panovníka a přináší vlastní kombinaci rodinných konfliktů, válek, zrady, lásky, magie a politických sporů. V Pwyllovi se například princ Dyfedu dostane do kontaktu s králem podsvětí. Branwen vypráví o královně, jejíž ponižující zacházení nakonec přispěje k ničivé válce mezi Walesem a Irskem. V Manawydanovi se objevuje kouzlo, vězení i záchrana matky a dítěte. A v příběhu o Mathovi se dostáváme k jednomu z nejpodivuhodnějších motivů celé sbírky, když jsou dva muži proměněni v chovné prasnice.

Je zřejmé, že středověká velšská literatura měla skutečně velmi široký žánrový záběr. Čtyři větve mají společný také výrazný formální prvek. Na konci každého příběhu se objevuje formule oznamující, že právě končí daná větev Mabinogi. Už samotná struktura tak čtenáři připomíná, že nejde o čtyři náhodně sesbírané pohádky, ale o propojený celek.

Draci, obři a král Artuš

Zbývajících sedm příběhů není s Čtyřmi větvemi přímo propojeno, přesto s nimi sdílí mytologické a kulturní kořeny. Čtyři z nich bývají označovány jako „původní“ či velšské příběhy. Patří mezi ně The Dream of Rhonabwy, Culhwch and Olwen, The Dream of Macsen Wledig a Lludd and Llefelys. Právě zde se velšský svět ještě výrazněji otevírá legendám, magii a postavám, které se později staly součástí širší evropské imaginace.

Pak jsou tu tři rytířské romance: The Lady of the Fountain, Peredur Son of Efrawg a Geraint Son of Erbin. Ty už mají výrazné artušovské motivy a v některých případech existují paralely také ve francouzské literatuře, zejména v dílech Chrétiena de Troyes.

Král Artuš se v Mabinogionu objevuje opakovaně. Jedním z nejzajímavějších příběhů je Culhwch and Olwen, který bývá označován za nejstarší dochovaný artušovský román ve velštině. Artuš zde je součástí světa plného hrdinů, válečníků, nadpřirozených bytostí a neuvěřitelně obtížných úkolů. V jiném příběhu zase pomáhá velšskému princi splnit řadu náročných úkolů, aby mohl získat ženu, kterou miluje. Jenže dotyčná je dcerou obra. Středověká svatební logistika zkrátka bývala poněkud komplikovanější. Peredurnavíc obsahuje jednu z nejstarších literárních zmínek souvisejících s legendou o grálu.

Blodeuwedd, žena z květin

Jednou z nejznámějších postav velšské mytologie je Blodeuwedd, žena vytvořená z květin. Její příběh patří k nejpodivuhodnějším částem čtvrté větve Mabinogi. Blodeuwedd nevznikne běžným způsobem. Math a Gwydion ji vytvoří z květin jako manželku pro Lleua, který je kvůli magickému prokletí připraven o možnost získat ženu běžným způsobem. Blodeuwedd se později zaplete do milostného vztahu s Gronwem a společně plánují Lleuovu smrt. Následuje magie, zrada a proměna, při níž je Blodeuwedd nakonec potrestána a proměněna v sovu.

Právě takové motivy ukazují, proč Mabinogion působí i na moderního čtenáře překvapivě současně. Pod fantastickou slupkou se ukrývají témata touhy, žárlivosti, manželství, moci, trestu a otázky, co vlastně znamená být člověkem, pokud jste člověkem původně vůbec nebyli.

Místa, která lze najít na mapě

Jednou z nejzajímavějších vlastností Mabinogionu je jeho pevné spojení s reálnou velšskou krajinou. Přestože se v příbězích objevují kouzla, obři, nadpřirozené bytosti a podsvětí, jejich geografický základ je překvapivě reálný. V některých artušovských příbězích se královský dvůr nachází v Caerleonu, skutečném římském sídle nedaleko Newportu. The Dream of the Emperor Maxen zase spojuje příběh s Caernarfonem, dnes známým především díky impozantnímu hradu zapsanému na seznamu UNESCO. V textech se objevují také Harlech, Cardiff nebo ostrov Grassholm.

Asi vás proto nepřekvapí, že vznikla dokonce mapa Mabinogionu, která jednotlivé lokace spojuje s místy zmíněnými v příbězích.

Lady Charlotte Guest a návrat Mabinogionu do literatury

Do širšího povědomí se Mabinogion dostal především v 19. století díky Lady Charlotte Guest. První kompletní anglický překlad jedenácti příběhů vycházel v letech 1838 až 1849 a sehrál zásadní roli v tom, že se velšské příběhy dostaly k anglicky mluvícím čtenářům. Guest nebyla pouze překladatelkou, ale aktivně podporovala velšský jazyk a kulturu a zajímala se také o obnovu velšských tradic a festivalů včetně Eisteddfodu. Její překlad má ovšem i své limity. Neměla k dispozici všechny původní rukopisy a některé pasáže upravovala podle tehdejších představ o tom, co je vhodné publikovat. Její verze je proto zároveň důležitým historickým dokumentem 19. století a interpretací starších textů.

Později vznikly další překlady, například překlad Gwyn a Thomase Jonesových z roku 1948, později revidovaný, a modernější verze Jeffreyho Gantze z roku 1976. Patrick Ford v roce 1977 přeložil čtyři větve Mabinogia několik dalších velšských příběhů. V roce 2007 pak vydala vlastní překlad Sioned Davies.

Odkaz, který se neztratil

Vliv Mabinogionu přesáhl hranice Walesu. Příběhy byly přeloženy do mnoha jazyků a inspirovaly nové literární, výtvarné i hudební adaptace. Objevily se jako animovaný film, grafický román, divadelní a hudební díla nebo opera The Sacrifice z roku 2007.

Paralely mezi velšskými příběhy a pozdějšími fantasy světy bývají spojovány například s tvorbou J. R. R. Tolkiena nebo J. K. Rowlingové. Neznamená to, že by moderní fantasy jednoduše kopírovala Mabinogion. Spíš ukazuje, jak hluboko v evropské představivosti zakořenily motivy magie, hrdinských výprav, podivuhodných bytostí a magických světů.

Mabinogion si lze také vyložit jako záznam kultury, která si po staletí dokázala uchovat své příběhy navzdory tomu, že se jejich podoba neustále měnila.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz