Článek
Když se můj manžel psychicky zhroutil, vůbec mě nenapadlo, že žiju vedle psychicky nemocného člověka.
Byla jsem přesvědčená, že je jen vyčerpaný.
Vždyť kdo by nebyl?
Náročná práce.
Stavba domu.
Dvě malé děti.
Říkala jsem si, že kdyby odešel z práce, všechno se zlepší.
Navrhla jsem mu nemocenskou.
Byla jsem přesvědčená, že právě ta bude začátkem jeho uzdravení.
Jenže dnes jsou to skoro dva roky.
Práce zmizela.
Ale tlak zůstal.
Jen změnil podobu.
Místo šéfa přišel domeček.
Místo pracovních termínů stavební termíny.
Místo přesčasů nekonečné seznamy věcí, které je ještě potřeba dodělat.
A pak jsem jednou četla jeho psychiatrickou zprávu.
Úzkostná porucha.
Porucha příjmu potravy.
Workoholismus.
Vyhoření.
Najednou mi došlo něco, co jsem si celé roky nechtěla připustit.
Já nežiju vedle člověka, který je jen vyčerpaný.
Já žiju vedle člověka, který je nemocný.
A úplně mě to rozložilo.
Protože jsem si uvědomila, že jsem se celou dobu upínala k představě, že je to jen období.
Že až dokončíme domeček…
Až odejde z práce…
Až si odpočine…
Pak bude zase dobře.
Jenže možná problém nikdy nebyl jen v práci.
Možná je mnohem hlubší.
A úplně nejvíc mě bolelo ještě něco jiného.
Vzpomněla jsem si na rozhovory, které jsme spolu vedli před osmi lety.
Tehdy mi říkal, že nemá kamarády.
Že má pocit, že nic nedokázal.
Přesně stejná slova jsem slyšela i dnes.
A tehdy mi poprvé došlo, že některé věci nezmění čas.
Ani nemocenská.
Ani dostavěný domeček.
Dnes už nehledám odpověď na otázku:
„Kdy to konečně přejde?“
Spíš hledám odpověď na mnohem těžší otázku.
„Co se musí změnit, aby se ten stejný příběh neopakoval znovu?“
A možná úplně první krok je přestat si nalhávat, že všechno vyřeší další dokončený projekt.
Protože některé stavby nejsou z cihel.
Některé se staví uvnitř člověka.
