Článek
Tohle je druhý díl ze série čtyř článků o tom, jakými různými cestami se může vydat manželství, ve kterém má matka jednoho z partnerů příliš velký vliv.
V prvním díle se žena přizpůsobovala. Ustupovala kvůli klidu a postupně zjišťovala, že její manžel dává na názor své matky víc než na její.
Jenže po letech může přijít okamžik, kdy už žena nechce ustupovat.
A začne bojovat.
Najednou jí vadí skoro všechno.
„Proč se jí na to zase ptáš?“
„Proč musí být vždycky po jejím?“
„Proč jí dovolíš mluvit do výchovy našich dětí?“
„Proč jí dáš za pravdu, i když se mnou nesouhlasíš?“
A z tchyně se postupně stane hlavní protivník jejich manželství.
Jenže tím může vzniknout zvláštní trojúhelník.
Tchyně něco řekne.
Manželka se ozve.
Manžel se postaví za matku.
Manželka se rozzlobí ještě víc.
A manžel má pocit, že je neustále mezi dvěma ženami.
Čím víc žena tlačí na manžela, aby se od matky odpoutal, tím víc se může on vracet k ní.
Ne proto, že by ji měl raději než svou ženu.
Ale protože u matky může mít pocit, že po něm nikdo nechce, aby se měnil.
A tak se může stát, že žena začne soupeřit s tchyní o něco, o co by vlastně vůbec soupeřit neměla:
o loajalitu svého manžela.
Třeba přijde nedělní oběd.
Tchyně řekne:
„Děti dnes zůstanou u mě.“
Žena odpoví:
„Ne, máme už jiný plán.“
Manžel se podívá na matku.
„Tak je nechme u babičky.“
A žena vybuchne:
„Ty zase posloucháš ji!“
Manžel se urazí.
Tchyně mlčí.
A problém už dávno není v tom, kde budou děti.
Problém je:
Komu vlastně patří rozhodování o naší rodině?
A právě tady může být velký rozdíl mezi bojem s tchyní a řešením skutečného problému.
Žena nemusí přesvědčit tchyni.
Nemusí jí dokazovat, že má pravdu.
Nemusí vyhrát.
Potřebuje zjistit, jestli její manžel dokáže říct:
„Mami, díky za názor. Ale o tomhle rozhodneme my dva.“
Protože pokud to nedokáže, může žena bojovat s tchyní dalších dvacet let a nic zásadního se nezmění.
A někdy může být dokonce kontraproduktivní říkat:
„Buď já, nebo tvoje matka.“
Protože pak mu žena vlastně staví stejnou volbu, které se snaží zabránit.
Možná je mnohem účinnější říct:
„Nechci, abys měl s mámou špatný vztah. Chci jen, abys dokázal oddělit její život od našeho. Když jde o naše děti, naše peníze nebo naše bydlení, potřebuju, abychom rozhodovali my dva.“
To není válka proti tchyni.
Je to požadavek na manželství.
A možná právě tady začíná druhá cesta.
Žena přestane bojovat s ní a začne se dívat na to, co dělá on.
Protože tchyně může radit.
Může mít názory.
Může být přesvědčená, že ví všechno nejlépe.
Ale poslední slovo v manželství by neměla mít ona.
Mělo by patřit dvěma lidem, kteří to manželství vytvořili.
Jenže co když žena zjistí, že ani po letech hádek se nic nemění?
Co když už nemá sílu pořád vysvětlovat, proč ji bolí být až na druhém místě?
Pak může přijít třetí cesta.
Rezignace.
A ta někdy vypadá úplně jinak než hádka.
O ní bude další díl.
A zažili jste někdy ve vztahu pocit, že s partnerem nesoupeříte o jeho lásku, ale o jeho loajalitu? A co podle vás pomůže víc – postavit se tchyni, nebo začít řešit především chování vlastního partnera?
