Článek
V prvním díle jsem psala o tom, co se může stát, když se partner snaží úzkost druhého neustále uklidňovat.
Tentokrát je ten vzorec ještě o krok dál.
Už nejde jen o to, že partnera uklidňuju, když se bojí.
Začnu se snažit zařídit, aby se vůbec neměl čeho bát.
A tak začnu přizpůsobovat život jeho úzkosti.
Nejedeme tam, protože by ho to stresovalo.
Tohle raději neřeknu.
Tuhle věc vyřídím sama.
Děti raději zabavím, aby nebyl hluk.
Termín raději posunu.
Problém vyřeším dřív, než se o něm dozví.
A když se něco pokazí, začnu přemýšlet:
„Jak to udělat, aby ho to co nejméně rozhodilo?“
Na první pohled to může vypadat jako ohleduplnost.
A někdy jí opravdu je.
Jenže postupně se může stát něco zvláštního.
Nejprve se přizpůsobí jeden člověk.
Potom děti.
A nakonec celý chod domácnosti.
Všichni začnou podvědomě sledovat:
„Co dnes můžeme udělat, aby byl doma klid?“
A tím se může úzkost jednoho člověka stát pravidlem pro všechny.
Třeba když má manžel strach z toho, že něco nebude hotové dokonale.
Tak raději několikrát kontrolujeme.
Přeměřujeme.
Vracíme se k tomu.
Odkládáme rozhodnutí.
Ne proto, že bychom to sami potřebovali.
Ale protože nechceme spustit další stres.
A čím víc se všichni přizpůsobují, tím méně prostoru zůstává pro otázku:
„Co potřebujeme my?“
A právě tady může být problém.
Protože když se rodina neustále snaží odstranit všechno, co by mohlo úzkost vyvolat, může se život postupně zmenšovat.
Méně situací.
Méně spontánnosti.
Méně nejistoty.
Méně rizika.
Ale také méně svobody.
A partner úzkostného člověka může po letech zjistit:
„Já už vlastně nevím, co bych udělala, kdybych nemusela pořád přemýšlet, jak se bude cítit on.“
A děti se mohou naučit něco podobného.
Že když se někdo bojí, ostatní se musí přizpůsobit.
Že klid v rodině závisí na tom, jestli je jeden člověk v pořádku.
A že je jejich úkolem dávat pozor, aby ho nerozhodily.
To je možná největší nebezpečí této cesty.
Ne že bychom byli příliš hodní.
Ale že postupně přestaneme žít podle sebe a začneme žít podle úzkosti.
A právě proto mě zajímá, kde je hranice mezi ohleduplností a přizpůsobováním.
Protože nechci být člověk, který řekne:
„Jeho úzkost mě nezajímá.“
Ale zároveň nechci, aby se jednou moje děti naučily:
„Když má někdo strach, všichni ostatní musí přestat žít.“
V dalším díle se podíváme na třetí cestu: co se stane, když člověk po letech přizpůsobování už nemá sílu a řekne si: „Tak dost. Už to nechci řešit.“
